Priessnitzova ulice, všichni ji určitě znáte, je to jediná spojnice města s jesenickými lázněmi autem, či autobusem, případně na kole. Před lety se jmenovala Gräfenberg Strasse, po roce 1948 to byla ulice Puškinova, dnes (konečně správně) ulice Priessnitzova. Proč správně? Vincenc Priessnitz byl ten, kdo založil světový věhlas Gräfenbergu jako vynikajících léčebných lázní, kde hlavními prostředky léčby byla pramenitá voda, pohyb na čerstvém vzduchu a jednoduchá strava. Ale to už jsme daleko, vraťme se na počátek.

Koncem 18.století se v úzkém údolí severně od Frývaldova mezi Železnou horou a kopcem Gräfenberk usadilo několik rolníků z Frývaldova. Osada se postupně rozšiřovala, počátkem 19. století tam byla už více než desítka domů, už měla i své jméno, Gräfenberg, od počátku ale byla samozřejmě součástí města Frývaldov. ( Ještě dnes najdete pár původních domů osady v horní části Kalvodovy ulice).

Jeden z nejvýše položených domků vlastnil rolník František Priessnitz. Rodina byla početná, 6 dětí (tři dcery a tři synové) nejmladší Vincenc se narodil 4. října 1799. Jak bylo tehdy zvykem, nejstarší syn postupně přebíral odpovědnost za rodinné hospodářství, prostřední syn studoval ve Vídni na kněze a nejmladší chodil do školy a také vypomáhal v hospodářství.

Vincencova jediná škola byla tak zvaná triviální ve Frývaldově, kde se učily tři předměty – psaní, počty a čtení (údajně počty a čtení ovládal dobře, s psaním měl trochu problémy).

Když bylo Vincencovi 8 let, zemřel jeho nejstarší bratr. V té době již jeho otec trpěl vážnou oční chorobou (později úplně oslepl), takže Vincenc společně s matkou, nemocným otcem a pár pomocníky z nejbližšího okolí musel zastat hodně práce na rodinném hospodářství, na nic jiného mu určitě času nezbývalo.

Jak se ale z nevzdělaného rolníka Vincence stal známý a úspěšný léčitel, který malou osadu Gräfenberg proslavil po celé Evropě?

O Priessnitzovi se toho napsalo mnoho, nejčastěji však o počátcích jeho léčebné metody – užívání studené pramenité vody. Nejznámější verze je ta o uzdraveném srnci. Můžete si ji dále přečíst, omlouvám se za zkrácenou verzi :

Rolníci z Gräfenbergu měli odedávna právo svobodné pastvy v biskupských lesích nad Frývaldovem. Mladý Vincenc rád chodil dobytek pást pár kilometrů nahoře v lesích u tzv. Priessnitzova pramene (ne, nepletu se, ten pramen byl pojmenován po jeho dávném předkovi, který byl údajně na tomto místě zabit v roce 1642 švédskými žoldnéři během třicetileté války). Poblíž pramene byla dobrá pastva a tak Vincenc měl klid, nemusel se bát, že se mu dobytek rozuteče. Jednou prý k prameni přikulhal zraněný srnec aby si v jezírku u pramene omyl ránu, vylízal ji a odbelhal se pryč. Další den se vrátil, stejně pak i pár následujících dnů, pokaždé na něm bylo vidět, že se pohybuje stále lépe, až se k prameni již nevrátil, byl uzdravený.

Když se pak Vincenc Priessnitz těžce zranil při svážení dříví z lesa, vzpomněl si na srnečka, a začal se sám léčit studenými obklady, až se sám skutečně vyléčil.

Shodou náhod se mi v nedávné době dostala do ruky kopie knihy pražského lékaře Emanuela Kappera, vydané v roku 1871, který zaznamenal vyprávění samotného Vincence Priessnitze, když pobýval mezi svými hosty, či pacienty ve svých lázních Gräfenberg (tak to alespoň tvrdí pisatel ve své knize).

Poslechněme si Priessnitzovo vyprávění (opsal jsem je původní archaickou češtinou) :

Roku 1819 potkalo mne neštěstí, že mně bylo těžkým vozem několik žeber levé strany zlomeno. Přivolaný lékař nemeškal prohlásiti poranění za nevyléčitelné. Otec slepý- a já, na jehož bedra složeno bylo celé hospodářství, neměl jsem více se uzdraviti, jaké to strasné postavení! Předepsané teplé obklady z rozličných bylin přispívaly pouze k tomu, aby mé bolesti staly se krutějšími, takže posléze ve své zoufalosti odvrhl jsem je.

Upamatoval jsem se, že před časem zahojil se mně porouchaný prst obkládáním studené vody, i neváhal jsem přičiniti studené obklady kolem celého těla. Pozvolnu bolest se umírnila, dávno postrádaný spánek se dostavil, a po několika dnech zotavil jsem se v takové míře, že jsem byl s to byl povstati a opět k hospodářství přihlížeti.

Od těch dob užíval jsem studené vody s nejlepším úspěchem vždy, kdykoliv mezi domácí čeledí událo se nějaké poranění a nebo při jiném ochuravění.

Znenáhla obraceli se ke mne nejbližší sousedé, později i nemocní z okolí a takto nabyl jsem své nynější pověsti.

Čím větší byl shon nemocných, tím častěji dostávalo se mně příležitosti k pozorování nových objevů a získání užitečných zkušeností.

A takto přicházelo jedno po druhém.

Ponechám na čtenáři, která verze se mu zdá pravdivější, i když to již dnes není asi důležité. Rozhodující je, že Vincenc Priessnitz, prakticky bez hlubšího vzdělání se skutečně zapsal do historie lékařství jako málokdo a jeho metody léčení se s různými obměnami používají dodnes (kdo by si nevzpomněl na stále často i doma používaný Priessnitzův obklad).

Priessnitzovou první ordinací byla pouze lavice za stodolou (v dřevěném domku, kde bydlela celá rodina, místa nebylo). Až v roce 1822, když už Priessnitz měl i trvalý příjem od pacientů, přesvědčil otce, aby se na místě malé dřevěnky postavil větší kamenný dům s možností ubytování několika pacientů v patře, v přízemí pak byly prostory určené k léčení.

Tento dům je dnes oprávněně pojmenován jako první vodoléčebný ústav na světě. My domácí jej známe jako Priessnitzův rodný domek, je v něm malé muzeum, připomínající genia a také příjemná kavárnička.

Vyléčených pacientů přibývalo, Priessnitz se stával známým i v širokém okolí, to se ovšem nelíbilo hlavně lékařům ve Frývaldově, přicházeli o zákazníky a hlavně taky o peníze. Proto dva frývaldovští lékaři Dittrich a Günther podali na magistrát stížnost, že nevzdělaný Priessnitz léčí pacienty potíráním houbou se studenou vodou, údajně bez léčebného účinku. Následně pak frývaldovský magistrát tento způsob léčby Priessnitzovi zakázal.

Výsledek stížnosti byl nečekaný, hlavně pro žalobníky. Priessnitz přestal při léčbě používat houbu, masíroval pacienty rukou, namáčenou ve vodě, sám pak překvapivě zjistil, že léčebný účinek byl bez houby výrazně lepší.

V roce 1826 byl Priessnitz pozván k císařskému dvoru do Vídně, aby léčil císařova bratra arcivévodu Antonína (pravděpodobně k pozvání napomohl Priessnitzův starší bratr, kněz u vídeňské farnosti).

Léčba byla úspěšná, reklama pro Priessnitze obrovská. Na Gräfenberg začínali přijíždět další bohatí a významní lidé.

Přesto trvalo ještě více, než deset let, kdy císařská komise rozhodla o plné legalizaci Priessnitzovy vodoléčebné metody a tak až v roce 1837 získal Priessnitz povolení k definitivnímu provozu lázní. Tehdy do Gräfenbergu přijelo na 120 lékařů z rakouské monarchie a Německa, aby se podrobně seznámili s metodami léčby a potvrdili její překvapivě úspěšné výsledky. K tomu krátká poznámka: dokážete si dnes představit, že by ministerstvo zdravotnictví zorganizovalo podobnou exkurzi před povolením nové metody lázeňské léčby?

Priessnitzův způsob léčby vycházel ze zásady, že uzdravení má být přenecháno hlavně životní síle těla. Byl nepřítelem různých léčivých mastí, dokonce odsuzoval i minerální vody – co nechce pít zvíře, tomu by se měl člověk také vyhýbat! Ale žel, většina lidí ztratila svůj instinkt a poté i svůj rozum, říkal Priessnitz.

Pomáhá dieta, pohyb na čerstvém vzduchu, obklady, pocení a koupele ve studené vodě, pravidelný režim, dostatek spánku, zapomenout na starosti a problémy běžného života. Jednoduše řečeno, u většiny pacientů zásadní změna způsobu života, koho by napadlo brzy ráno vstát a koupat se ve studené vodě, pak běhat po kopcích a na snídani mít kus chleba a hrnek mléka.

Navzdory všem pochybnostem tento spartánský režim opravdu fungoval a lidem pomáhal. Naprostá většina pacientů odjížděla z Gräfenbergu spokojená a zdravější.

Lázně Gräfenberg začaly růst. V roce 1830 Priessnitz evidoval 54 pacientů, v roce 1837 jich byl již desetkrát více. V roce 1838 byl otevřen nový velký zděný dům s možností ubytování, sálem pro 600 osob a léčebným oddělením – dnes jej nazýváme Hrad. Brzy nato pak poblíž vyrostl další, tzv. Nový léčebný dům, vzniklo tak prakticky jádro lázní, jak je známe dnes. Roku 1839 navštívilo gräfenberské lázně již 1700 hostů. Na honorářích Priessnitz v tomto roce vydělal 120 tisíc zlatých.

V knize Emanuela Kappera jsem nalezl přehled hostů lázní Gräfenberg v roce 1847 podle zemí původu:

Egypt 4, Brazílie 2, Arábie 1, Peru 2, Amerika 29, Turecko 4, Španělsko 4, Holandsko 4, Dánsko 22, Švýcarsko 16, Francie 14, Anglie 104, Itálie 40, Rusko 40, Maďarsko 112, Německo 487, Polsko 156, Čechy a Morava 287.

Gräfenberg s Priessnitzem se stával známým takřka v celém světě.

Dovolte mi alespoň zmínku o Priessnitzově osobním životě. V roce 1828 se oženil, manželka Sofie pocházela z blízké České Vsi. Postupně se jim narodilo 6 dětí, nejprve dcery a v roce 1847 konečně syn Vincenz Pavel, o něm jsem ale našel pouze zmínku, že otcovy naděje nesplnil (Priessnitz zřejmě předpokládal, že lázně předá synovi jako následníkovi, syn měl ale asi o životě jiné představy). Otec neměl na děti moc času, prakticky denně se věnoval svým pacientům, manželka Sofie měla také práce dost (dle dochovaných podkladů byla duší pravidelných dámských sedánek v lázních, tím velmi pomáhala nejen manželovi, ale také lázeňským pacientům), takže Priessnitz to vyřešil svérázně, v nedalekém Javorníku koupil renezanční zámeček, kde děti, starší dvou let pobývaly s vychovatelkou (dnes jej najdete na Lidické ulici, sídlí tam Lesní správa Javorník).

Lázně skvěle fungovaly, Priessnitzova sláva dále rostla, samotný Priessnitz ale zůstal stále skromným mužem, kterému se splnil dávný sen – léčil lidi.

V roce 1846 jej rakouský císař vyznamenal Velkou zlatou medailí I.třídy (byl jediným nositelem tohoto vyznamenání v tehdejším Slezsku).

Priessnitz se stal známým a obdivovaným léčitelem, v letech 1833 – 51 vyšlo v Evropě více, než 200 knih a brožur, věnovaných jeho léčebné metodě.

A postupně se začali odměňovat specifickým způsobem i vyléčení pacienti.

V letech 1839-40 byl v lázních postaven Maďarský pomník, který byl odhalen za účasti samotného Priessnitze.

V roce 1841 byl postaven pomník Francouzský s krásným nápisem

Au genie de eau froide

česky : Géniovi studené vody

Roku 1848 vznikl pomník Anglický, údajně nejkrásnější v okolí, ne sice přímo v lázních ale nad parkem ve Frývaldově .

Tehdy bydlelo mnoho lázeňských hostů ve městě, nahoře v lázních nebylo dosti místa, takže pomník byl hojně navštěvován. Pomník je zajímavý svým nápisem, není anglicky, ale starou keltštinou :

Honi soit qui mal y pense

v českém překladu : Hanba tomu, kdo o něm špatně smýšlí

Je opravdu málo osobností, kterým současníci staví pomníky ještě za jejich života, Vincenc Priessnitz ze zapadlého Gräfenbergu si to ale zcela jistě zasloužil.

Jako léčitel pracoval denně s obrovským nasazením, často byl k těžším pacientům přivoláván i v noci, na pořádný odpočinek neměl čas (vlastně porušoval ty zásady, které kladl na srdce svým pacientům).

Počátkem listopadu 1851 jel otevřeným vozem do Javorníku za dětmi, hodně prochladl, doma večer již měl silnou horečku, pravděpodobně se k tomu přidaly i zdravotní potíže jako následek vnitřních zranění z mládí, takže přes veškerou snahu o vyléčení Vincenc Priessnitz 28.listopadu 1851 necelé dva měsíce po svých 52. narozeninách zemřel.

Lázně Gräfenberg ale Priessnitzovým odchodem neskončily.

Postupně se rozrůstaly, dnes by je jistě pan Priessnitz nepoznal. Za těch více, než 170 let přibylo budov, pramenů a také památníků, soch a pomníků, připomínajících velikána. Je také dobře, že v současných lázních, byť se způsob a úroveň léčby dosti změnila, základní principy zůstávají a opět po letech nesou jméno svého zakladatele,

Priessnitzovy léčebné lázně.

Karel Mičánek

A samozřejmě nemůžeme zapomenout na krásný pomník Vincence Priessnitze v městském parku v Jeseníku. Byl postaven v roce 1909, autor sochař Josef Obeth.

Foto. mapy: seznam.cz, web