Karel Mičánek – Ulice v Jeseníku – Raisova

Když půjdete z města na sever Husovou ulicí, tak těsně před prudkým klesáním odbočte vpravo a jste na ulici Raisova. Krátká, dosti strmá ulička, vpravo i vlevo míjíte starší bytové domy, kousek výše vlevo pak již nově postavené výstavné rodinné domy. Pokud byste pokračovali dále do kopce po polní cestě, přijdete na asfaltovou silnici, vedoucí až na Čertovy kameny.

Ulice je pojmenována podle známého spisovatele Karla V. Raise, určitě si na něj ze školy pamatujete. Já se ale pokusím Vás seznámit s Raisem trochu jinak, než školními znalostmi.

Narodil se v Bělohradu (dnes Lázně Bělohrad) 4.ledna 1859 a byl údajně pokřtěn jako Karel Veliký Rais (údaj z Lexikonu české literatury rok 2000). To poněkud zvláštní jméno není úplně vyloučeno, jeho otec byl velmi ctižádostivý, je možné , že v narozeném synovi viděl opravdu slavného potomka, na kterého lidé nezapomenou (což se kupodivu synu Karlovi skutečně podařilo).

Avšak při biřmování ( posvěcení křtěného při vstupu do dospělosti, většinou v 15 letech) je zaznamenán již jako Karel Václav Rais. Možná proto se spisovatel sám většinou podepisoval krátce jako Karel V. Rais ( ani Veliký, ani Václav).

Otec Václav pocházel z rolnické rodiny v Bukovině u Pecky. Přestože vystudoval pouze vesnickou jednotřídku, přesto se naučil dobře číst a psát, dokonce se později stal uznávaným bělohradským radním.

Raisovým štěstím opravdu bylo mít takového otce, který vedl děti ke vzdělání ( doma vždy bylo plno knih), mladý Karel se naučil číst již po čtvrtých narozeninách, sám pak později vzpomínal, že při nástupu do školy uměl násobilku a dovedl psát. Bělohradská škola měla tři třídy, do školy nastoupil 28. září „na Václava“ ,jak bylo tehdy zvykem. Později o škole napsal ve své knize Zapadlí vlastenci.

Učil se hrát na housle, dokonce mu rodiče koupili starší klavír ( stál 8 zlatých), to bylo tehdy opravdu neobvyklé, dali na to asi třetinu měsíčního příjmu rodiny.

Spisovatel Rais ale na to neměl nejlepší vzpomínky, vždy musel pilně cvičit, místo aby si užíval volna venku s kamarády. Sám však ale uznával že mu tehdejší získané dovednosti později velmi pomohly v jeho učitelském povolání (to ale trochu předbíháme).

Mladý Karel příliš nevyrostl, byl drobný a slabý, často býval nemocný, určitě se nehodil na práci v zemědělství, takže rodiče jej hodlali dát na učení ke krejčímu, či hodináři, bělohradský farář je ale přesvědčil, aby nadaný Karel šel na studia.

Takže v roce 1869 (v desíti letech) nastoupil Karel na německou školu ve Vrchlabí. Aby rodiče ušetřili, dohodl Raisův otec u rodiny ve Vrchlabí, kde měl Karel bydlet a žít, že jejich dcera půjde na výměnu bydlet k Raisům v Bělohradu, takže ubytování včetně stravy poblíž školy bylo opravdu levné. V té době to asi bývalo běžné, říkalo se tomu „ jít na handl“ . Přesto poslat desetileté dítě samotné do cizojazyčného prostředí je i na dnešní poměry vskutku odvážné, co by na to dnes řekl sociální úřad? Manželé Raisovi by asi měli problém.

Ve Vrchlabí Karel pobyl jeden rok, v roce 1870 nastoupil na české reálné gymnázium v Jičíně, kde se mu podle jeho zápisků vedlo lépe, „němčení ho bodalo do uší“ a pak opět v Jičíně v letech 1873 – 77 absolvoval Učitelský ústav.

První učitelské místo získal v Trhové Kamenici jako učitel dívčí třídy v místní škole. Představte si stydlivého osmnáctiletého mladíka v dívčí třídě! Karel se po představení ve škole večer ve svém pokojíku rozmýšlel, že místo odmítne, nevěřil, že by to zvládl, ale po rozhovoru s ředitelem školy nakonec zůstal. V Trhové Kamenici pak Rais učil přes 4 roky. I když pak popisoval pobyt v Kamenici jako „kousek tichého skromného života“, řadu svých knih později situoval právě na Vrchovinu, takže kupříkladu slavný malíř Antonín Slavíček byl tak ovlivněn Raisovým „Západem“, že svůj známý obraz U nás v Kameničkách namaloval právě v Raisově Kamenici. Nezůstal ale jediným malířem, řada dalších byla překvapena krásami zdejšího kraje, takže můžeme říct, že Rais opravdu velmi pomohl umělcům objevit Hlinecko , ve svých knihách jej pak nazýval Skalsko.

Už za pobytu v Kamenici Rais zveřejňoval v časopisu Mladý čtenář své povídky (vyšly pak souborně v roce 1888 jako Povídky ze starých hradů), také psal různé cestopisné fejetony do časopisu Posel z Budče, zkrátka jako začínající spisovatel určitě nezahálel. Používal k tomu různé pseudonymy, jako Prokop, Bodlák, či K.V.Hůrský.

V roce 1882 byl Rais již jako zkušený učitel přeložen na obecnou školu v Hlinsku. Město se v té době také díky dobudované Severozápadní dráze rychle rozvíjelo, takže Rais přišel do úplně jiného kulturního prostředí s lepšími podmínkami pro kulturní vyžití. V Hlinsku se také oženil s Marií Hroznou, svou bývalou kolegyní ze školy v Trhové Kamenici. I když se Raisovi v Hlinsku vcelku dařilo, měl řadu přátel z hlinecké kulturní společnosti, stále se snažil dostat do Prahy, tehdejšího kulturního centra českých umělců.

V roce 1887 se to konečně podařilo. Byl jmenován učitelem na škole v Podolí, o dva roky později se dostal na měšťanskou školu na Žižkově a v roce 1899 se ve svých čtyřiceti letech stal ředitelem dívčí měšťanské školy na Královských Vinohradech.

Pobyt v Praze Raisovi coby spisovateli velmi prospíval, brzy se stal téměř nejčastěji vydávaným českým autorem, jeho knihy se velmi dobře prodávaly.

Je to opravdu zajímavé, českých knih se na přelomu století vydávalo ve srovnání s německými velmi málo, přitom v té době vedle Raise psali a vydávali knihy další velmi známí čeští spisovatelé, kupříkladu Stašek, Nováková, Baar, Klostermann.

Tehdejší literární kritik Bazarov o Raisovi napsal, že se „odlišuje vřelostí a vroucností, kterou jsou všechny jeho práce provanuty“.

I když se čtenář v Raisových knihách většinou nesetká s napínavým dějem a složitými psychologickými zápletkami, zaujmou působivým vyprávěním o lidských osudech, které nebyly v tehdejším životě nijak výjimečné. Možná právě to bylo na Raisových knihách pro čtenáře nejpřitažlivější, s podobnými životními příběhy se mohli i oni běžně ve svém životě potkat.

Jako pedagog ale Rais také nezahálel. Psal pravidelně do odborných pedagogických časopisů, dokonce vypracoval velmi podrobný přehled o vývoji školství na Královských Vinohradech.

Problémy se zdravím, které měl prakticky od mládí, se během let zhoršovaly, trpěl nespavostí, bolestmi hlavy, revmatizmem, takže v roce 1915 požádal o zdravotní dovolenou, k učitelství se ale již nevrátil, v roce 1920 odešel do důchodu.

Karel Václav Rais zemřel 8. července 1926 ve svém pražském bytě v Čermákově ulici.

Lidé ale na něj nezapomněli.

Již v roce 1921 byl jmenován čestným občanem Trhové Kamenice, ke stému výročí jeho narození byl v Bělohradě otevřen Památník K.V. Raise, v mnoha městech je po spisovateli nazvána ulice.

Také několik českých filmů bylo natočeno dle jeho knih – Jako kníže Rohan, Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek.

Možná máte v někde doma zapomenutou Raisovu knížku, bývala to povinná četba, pokud ne, zajděte si do knihovny a některou si půjčte a přečtěte. Raisova krásná čeština i děj z dávné doby předminulého století vás určitě potěší a ohřeje na duši, stejně jak to již tehdy cítil dříve citovaný literární kritik.

Přeji pěkné počtení.

Karel Mičánek

Zdroj a foto: web, mapy.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.