Ivan Fíla: LA BELLA VITA – OPĚT ŠKOLÁKEM
„Vy jste ten nový učeň?“ zeptala se mě mladá, krásná blondýna v úzkých minišatech.
„Ano.“
„Prý nejstarší v republice, a možná i na celém světě, říkala paní ředitelka.“
„Asi to tak bude. Zanesou nás do Guinessovy knihy rekordů.“
„Skvělé! Chcete být chovatelem?“
„Ne, jezdcem a trenérem.“
„To ale bude ještě pár let trvat, než získáte trenérskou licenci.“
„Nikam nespěchám, mám čas.“
„Já jsem Dorotka, vaše třídní, budu vás učit angličtinu.“
„Krásnější angličtinářku jsem nikdy neměl, Dorotko, a to už jsem pár škol absolvoval.“
„Ve volném čase dělám modeling, mám smlouvu s agenturou.“
„No, vidíte. A já zas ve volném čase fotím. Bez agentury.“
„Fakt, jo? A vyfotil byste mě?“
„Proč ne.“
„Třeba dneska po škole?“
„Hned dneska?“
„Věci se nemají odkládat, když jdou udělat hned,“ usmála se a odešla.
V poledne zazvonil zvonec a školy byl konec. Čekala na mě na chodbě, vzala mě na dvůr a pak do stájí. A já cvakal a cvakal, žertovali jsme, smáli se, mazlili se s koníky, a já si říkal, jak je krásný vrátit se v čase, chodit znovu do školy, zatímco jiní počítají důchod, hlídají vnoučata, mluví o nemocech a o smrti, já si tady fotím nádhernou Dorotku, v nádherných Rychlebských horách, jako nově přijatý žák střední farmářské školy v Horních Heřmanicích, obor Jezdec – Chovatel, nejlepšího učiliště v republice, a sním o tom, že jednou ještě třeba vyhraju Velkou pardubickou, nebo dokonce Velkou národní steeplechase v Liverpoolu, nejslavnější dostih světa.
A když se slunce s námi rozloučilo, rozloučili jsme se i my, a já už se těšil na příští ráno, až zas půjdu do školy, budu sedět v první lavici a naslouchat mé nové třídní. Život je krásnej. La bella vita…
Ivan Fíla
Fotoeseje
1.září 2025
Napsat komentář