Jan FÍLA – ŠTĚSTÍ MEZI MRAKODRAPY

Před Vánocemi zazvonil mobil. 
„Letíte do Frankfurtu?“ zeptal se muž česky.
„Ano. Kdo jste?“

„Možná vám přinesu štěstí. Chci si přečíst váš román Tisíc očí.“
„Není ještě úplně hotový.“
„Kolik máte stránek?“
„Tři sta padesát.“
„Kolik ještě chybí?“
„Nevím, už ne moc.“
„Jestli chcete, vytiskněte je, a hned jak dorazíte, nechte je u mě v kanceláři. Po svátcích se vám ozvu.“
„Nedávám z ruky nehotové dílo, a už vůbec ne lidem, které neznám.“
„Jak myslíte. Chci jen říct, že ta žena, o které píšete, mi byla blízká.“
Zavěsil a posléze poslal adresu. 
     Po příletu do Frankfurtu mi zvědavost nedala. Vyjel jsem do 43. patra jednoho z mrakodrapů v centru města a předal sekretářce vytištěný text.
     Na Nový rok odpoledne zazvonil mobil.
„Dneska svítí slunce, a vám svítí štěstí,“ řekl muž. „Napínavé, bolestné, pravdivé. Je to výtečné! Gratuluju! Máme společné známé, viděl jsem vaše filmy a četl vaše knihy. Vraťte se do Bílé Vody a dopište to, očividně vám to tam svědčí. A předtím se u mě zastavte.“
     Opět jsem vyjel do 43. patra, kde mi sekretářka předala obálku.
„Pán tu není?“ zeptal jsem se.
„Ne. Těší se na vás, až dopíšete. Nechte tu číslo vašeho účtu.“
Napsal jsem jí ho a rozloučil se. Venku jsem otevřel obálku.
„Vím, jak je pro vás důležitá tvůrčí svoboda a nezávislost,“ stálo ručně napsané na papíru s vodotiskem. „Děkuji za důvěru.“
     Příští den jsem se podíval na účet a spadla mi čelist. Na románu pracuji intenzivně téměř dva roky, strávil jsem tisíce hodin rešeršemi po celé Evropě, pročítal se dramatickými lidskými osudy z poválečné i nedávné minulosti, a větu po větě jsem z nich utkal existenciální drama, mystický thriller, z kterého i mě někdy mrazí. Vtělit se do životů těch, o nichž vyprávím, znamená leckdy sáhnout si na dno psychických sil.
Můj soused a kamarád, psycholog z nedaleké Psychiatrické nemocnice Marianny Oranžské, mě občas pošťuchuje: „Neboj, až dopíšeš, skončíš u nás na kopci, a my se o tebe dobře postaráme.“ 
Doufám, že to nebude v bývalé márnici, kde jeden z mých hlavních protagonistů v 50. letech minulého století pracoval jako zřízenec.
     A tak zas vyrážím z evropské finanční metropole zpět na konec světa do Bílé Vody, malé obce v Rychlebských horách, kde je mi dobře, i když duchové mých postav mě tam občas straší.

Ivan Fíla

Fotoeseje
12.1.2025 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.