Zlatohorský cyklista Tomáš Kajnar: „Sport se pro mne stal životní drogou“
Už jsme Vás informovali, že držitelem prestižního ocenění Sportovec Olomouckého kraje 2015 se v kategorii s hendicapem stal Tomáš Kajnar, cyklista z TJ Zlaté Hory. Anketu vyhlašuje každoročně Olomoucký kraj ve spolupráci se společností TK Plus a ceny byly předány letos 28. ledna na slavnostním večeru v Městském divadle Prostějov.
Při té příležitosti jsme Tomášovi položili několik otázek:
Možná bude někdo vnímat moji první otázku jako vrchol netaktnosti, ale aby si čtenáři mohli od samého začátku našeho rozhovoru udělat názor, jaký jste ve skutečnosti bojovník, měli by odpověď znát. Na první, možná i na druhý pohled vypadáte naprosto OK, spíš právě naopak, s postavou římského atleta mi nějak nesedíte mezi hendicapovanými sportovci. Můžete našim čtenářům popsat, v čem tkví vaše omezení a případně co se vám stalo?
„ Mám takzvanou soft amputaci ruky. Už tomu bude patnáct let. Pracoval jsem jako kameník a na levou ruku mi nešťastnou náhodou spadl těžký kámen. Ten dvoutunový blok mi doslova uštípl ruku v předloktí a ta zůstala viset jenom na 5 centimetrovém cáru kůže. Okamžitě mne převezli do ostravské nemocnice, kde následovala cca 12 hodinová operace, při níž mi přišili ruku zpět. V několika následujících měsících následovala série dalších a dalších operací. Před úrazem jsem byl levák a ruka, která je nakonec zpátky, už dnes funguje spíše jenom jako hák. Funkční asi na pouhých 10 procent. Proto jsem se musel učit znovu psát a všechny ty věci, co dělala předtím dominantní ruka – čistit zuby, zavazovat tkaničky nebo utřít zadek ….. :-)“
Cyklistika byla odpovědí na zranění, nebo jste se jí věnoval už dříve a kolo byla výzva, jak dokázat světu, že jste stále ten stejný Tomáš?
„Právě že vůbec. Před úrazem jsem vykouřil 25 cigaret denně a o vrcholovém sportování, navíc mezi hendicapovanými, se mi ani nezdálo. Po úrazu jsem úplně změnil přístup k životu. Našel jsem si novou práci, jednorukého svářeče ve fabrice na výrobu součástek do jízdních kol, a abych zahnal depresivní myšlenky, začal jsem běhat a jezdit na kole. Nejdřív to byla taková nedělní vyjížďka na kole nebo desetiminutové proběhnutí, ale časem to byly kilometry a kilometry kolem Zlatých Hor, za jakéhokoliv počasí, ve dne nebo v noci a když bylo potřeba, tak i s čelovkou na hlavě.“
Kdy jste začal profesionálně závodit?
„S reprezentací už trénuji a závodím asi čtyři roky pod vedením trenéra Viktora Zapletala.“
Co považujete ve své kariéře za svůj největší úspěch? A máte nějaký vyšší cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?
„Za úspěch považuji jakékoliv umístění na stupni vítězů, ať už se jedná o ,,pralesní ligu“ nebo mistrovství světa.“ (Přehled dosavadních úspěchů naleznete v samostatném odstavci – pozn. red.)
Výčet závodů, kterých jste se účastnil, je úctyhodný. To musíte veškerý čas věnovat trénování a závodění. Do klasického zaměstnání asi nechodíte?
„V zimním období při nabírání objemu trénuji cca 25 hodin týdně, v závodním období od dubna do září zhruba 15 hodin týdně. Momentálně jsem od září loňského roku nezaměstnaný, ale od 1. března nastupuji zpátky do hotelu Praděd ve Zlatých Horách. Jinak skloubit trénink se zaměstnáním nebyl po domluvě se zaměstnavatelem hotelu Praděd vůbec žádný problém.“
Kde a jak trénujete?
„Pokud počasí dovolí, trénuji po zdejších kopcích Nízkého Jeseníku. V zimním dráhovém období probíhají tréninky a soustředění na pražském velodromu. Letos poprvé v životě odlétám 12. 2. 2016 na téměř třítýdenní soustředění na Mallorcu s profesionálním týmem Dukla Praha, kterého se bude účastnit i můj kamarád Jiří Ježek.“
A co dál Vás v tom roce čeká?
„V letošním roce jsem byl nominován na březnové dráhové mistrovství světa v italském Montichiari a mým snem je získat nominaci na paralympiádu v Riu 2016.“
Pro mnoho lidí je pouhý hendicap jen to, že bydlí na Jesenicku a o Zlatých Horách ani nemluvím. Ale vy jste důkazem, že to tak není. Co byste jim vzkázal?
„Určitě nepovažuji za hendicap to, že bydlím na Jesenicku, a nežli sedět v hospodě a naříkat a nadávat na vše kolem, to si radši vyčistím (vygumuju) hlavu na tréninku po zdejších kopcích.A že tu máme úžasná panoramata! Sport (cyklistika) se pro mě stal životní drogou, cítím se lépe než ve 20 letech jak fyzicky, tak psychicky. A pokud ještě máte kolem sebe rodinu a přátele, jde to mnohem lépe.“
Setkal jste se mezi hendicapovanými sportovci s rivalitou a nesportovním chováním?
„S rivalitou jsem se určitě setkal, ale naštěstí vždy jen pouze s tou zdravou, kladnou.“
Kdo je v České republice Váš současný největší soupeř a jaké má on zdravotní omezení?
„V současné době ve své kategorii C5 (nejlehčí postižení) nemám dle svého názoru konkurenci. Mou silnou stránkou jsou výšlapy a vrchařské úseky, naopak ztrácím při sjezdech, protože řídítka držím pouze jednou rukou, a proto bývá pro mne problém ve větších rychlostech je udržet.“
„Nakonec největším soupeřem sportovce jsou asi jako v každém sportu peníze. Cyklistika je obzvlášť finančně náročná a u člověka s handicapem je shánění dostatečného množství finančních prostředků na sezonu dvojnásobně těžké.“
Děkuji za rozhovor. Za redakci držíme palce, aby Vám nominace na letošní paralympiádu v Riu de Janeiru vyšla.
Ptal se: JF
Foto: album TK
