„Proč?“ Celé úterní dopoledne jsem si říkal – proč? Vyhlížel jsem z okna ven na oblohu, zda mi matka příroda pomůže. „Nepomůže!“ Právě naopak, na obloze azuro, sem tam nějaký obláček a nic nenasvědčuje tomu, že by se přihnala nějaká přeháňka nebo ještě lépe pověstný jesenický čtrnáctidenní déšť. Jen ta tráva roste doslova před očima – měla by se posekat.

Proč zrovna dnes? „Po obědě se jde a basta!“ Argumenty typu nemůžu, mám spoustu redakční práce a ta nepočká, kdo by chtěl číst dva dny staré zprávy? (nebo týden a ještě za ně platit – pozn. Jenda). A vůbec, je třeba posekat trávník a minimálně sto dalších věcí na mne čeká, až je udělám nebo vyřídím. „To počká, dnes se jde na Zlatý chlum!“ Čas ubíhal, obloha se postupně vymetla a tráva mezitím povyrostla snad o dalších pět centimetrů.

Nepomohlo nic, ani předstíraný žlučníkový záchvat. Za výkon, který jsem podal, by se nemusel stydět ani umělec Národního divadla.

Ve chvíli, kdy odbilo pravé poledne, zaparkoval náš redakční vůz na parkovišti před restaurací Křížový vrch. Ještě jsem se pokusil přesvědčit drahou polovičku, že „zuzanka“ (vůz Suzuki Grand Vitara) cestu na rozhlednu zná, povolení mám a kamenitá stezka není pro náš „teréňák“ žádný problém. „Jde se!“ Nápad vzít to „zkratkou“ (je to sice dál, ale zato horší cestou) přes Čertovy kameny jsem vyargumentoval – jednoduše jsem zrychlil a nabral směr nejkratší trasou vzhůru (první dnešní úspěch 🙂 ).

Cesta na vrchol utíkala. Sice první metry jsem ještě v hlavě přeobjednával všechny dnešní úkoly a povinnosti a plánoval pomstu v podobě tohoto článku. Jenže každou chvíli a čím dál tím častěji můj šrotující mozek zkratoval nějaký vjem: Něco tu krásně voní, ty listy jsou tak svěže zelené, co to bylo za ptačí zpěv, ten brouk má nádhernou barvu – kde má svoji kuličku „hrdobec“? „Tati co ti mravenci žerou, že jsou tak maxi?“ Jsou lesní. „Aha!“

Ani jsem si to nestačil uvědomit, ale v jednu chvíli se stromy rozestoupily a ona tam stála. Majestátná, štíhlá, stoletá kráska (ženám se věk zásadně ubírá). Stáli jsme před rozhlednou a pod ní na židli seděl ten, který to „dotáhl z jesenických nejvýš“ – zdejší provozovatel Miloslav Lyach. (Ten se má – když ráno vstane, leží mu celý Jeseník u nohou.)

Jeho srdečná fousatá tvář se na nás zubila a nestačil jsem se ani vydýchat a už bylo nalito. (Jak to ten chlap dělá? – „tasil“ rychlostí pistolníka z amerického westernu.) Z minulosti vím, že Zlatochlumecký likér krále Miloslava 1. se neodmítá, tak jsem jako slušně vychovaný neprotestoval a vypil. Během půl hodinky jsme probrali všechny novinky za posledního půl roku, co jsme se neviděli, a naše výprava vyrazila na cestu domů. Samozřejmě, abych nekulhal celou cestou dolů, museli jsme si dát ještě do druhé nohy 😉 .

A proč? Protože dnešní odpoledne bylo moc fajn a práce a povinnosti opravdu počkaly! Jani, děkuji!

P.S. Jen ta tráva na zahradě povyrostla o dalších deset centimetrů!? 🙁

Vrch Zlatý Chlum (875 m) se tyčí nad městem Jeseník a na jeho vrcholu byla v roce 1899 postavena členy Moravskoslezského sudetského horského spolku kamenná, 26 m vysoká rozhledna. Po zdolání 145 schodů se vám otevře krásný výhled na Rychlebské hory, Hrubý Jeseník, Králický Sněžník, Biskupskou horu a do polské roviny. V současné době je majitelem rozhledny TJ Spartak Mikulovice a provozovatelem už 25 let Miloslav Lyach.

Jiří Fanta

Zlatochlumecký likér krále Miloslava 1., tak to mne zajímá, kdo zpátky řídil „zuzanku“? Nejspíš autopilot, že jo!? – pozn. Jenda

Samozřejmě manželka Jendo jeden!          Pro ty co neví, kdo je ten drzý Jenda zač – info ++ZDE++!