Tato ulice patří k nejkratším a pravděpodobně nejméně známým uličkám města. Když odbočíte z Bezručovy ulice na sídliště Pod Chlumem po ulici Zeyerově, hned první odbočka vpravo vás zavede na Halasovu ulici. Vpravo míjíte paneláky, vlevo zadní trakt prodejny potravin a sídlištní restaurace s přiléhavým názvem Betoňák, ulička se ostře stočí vlevo a po pár metrech končí u sídlištního parčíku.

Běžná nezajímavá ulice, vybudovaná někdy počátkem šedesátých let minulého století společně se sídlištěm pro nové obyvatele města, přicházející z vnitrozemí.

Jaký ale byl člověk, po němž je ulička pojmenována?

František Halas patřil k nejčtenějším českým básníkům 30. a 40.let minulého století, spoluvytvářel podobu české lyriky a moderního básnictví, působil také jako překladatel.

Slečno, řekněte mi,
jak to děláte,
že hodiny neoněmí,
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto, jímž zvedá sukni svou,
ale ta se dává jen básníkům,
kteří nic podobného nesvedou.

Tyto Halasovy verše jsou staré takřka sto let, věřili byste tomu? Inu, některá literární díla jsou věčná, jen my čtenáři máme pocit, že svět se stále rychleji mění, básníkova slova tady ale budou nezměněna i za další staletí (co by za to dnes dali politici, jejichž projevy málokdy přetrvají volební období).

František Halas se narodil v říjnu roku 1901 v Brně do chudé rodiny textilních dělníků. Otec byl aktivním funkcionářem dělnického hnutí, býval často vězněn. Když Františkovi v jeho osmi letech zemřela matka, otec se se synem vrátil do své rodné obce Rozseč nad Kunštátem, kde se také znovu oženil. Po vypuknutí války byl v roce 1914 odveden na východní frontu, kde po krátké době dezertoval a přidal se k nově vytvářeným Čs. legiím v Rusku, domů se vrátil komplikovanou cestou dlouho po skončení války až v roce 1920.

František mezitím dokončil základní školu a vyučil se knihkupcem a poté i knihkupeckým účetním.

Do roku 1921 pracoval v brněnském knihkupectví Stanislava Kočího. O té době později napsal : „Bylo hodně hladu a bídy, ale knihy, které jsem miloval, to pomáhaly snášet lehčeji“.

Opravdu názorný příklad autora jen se základním vzděláním, který se k literární tvorbě dostal tvrdou prací a samostudiem. Inu, kde není talent a zápal, tam ani univerzita nepomůže.

Tehdy také vstoupil do Komunistického svazu mládeže, pravidelně publikoval v brněnské Rovnosti politické i kulturní články. Postupně se stával známým autorem, přátelil se s Vítězslavem Nezvalem, Rudolfem Těsnohlídkem, či Jiřím Mahenem. V letech 1924-26 redigoval komunistický satirický časopis, zvaný Šlehy.

Svou první básnickou sbírku Sepie Halas vydal v roce 1926, v té době byl také velmi aktivní v Devětsilu, kdy společně s Bedřichem Václavkem založili jeho brněnskou organizaci.

Asi se sluší připomenout, co to vlastně byl Devětsil.

Toto české umělecké hnutí založil v roce 1920 Karel Teige, umělecký kritik, publicista a také výtvarný umělec, v té době vůdčí osobnost československé kultury. Jeho členy byli od počátku hlavně levicově orientovaní umělci různých oborů, kupříkladu spisovatelé Seifert a Vančura, malíři Hoffmeister a Toyen, dále architekti, herci a hudebníci. Přesto, že za pouhých deset let trvání(do roku 1930) prošel Devětsil mnoha proměnami a názorovými zvraty, opravdu výrazně přispěl k rozvoji moderní české kultury dvacátého století.

Ale vraťme se k Halasovi. V roce 1926 jak již známý publicista odešel do Prahy, kde získal zajímavou práci jako redaktor v nakladatelství Orbis. Že ani v Praze neměl jednoduché a pohodlné živobytí, svědčí jeho sbírka Kohout plaší smrt z roku 1930, kde se básník již rozchází s líbivým poetismem, z veršů je cítit deziluze a marnost. Postupné probouzení fašizmu v sousedním Německu a neutěšené sociální poměry u nás jakoby Halasovi braly chuť do života,

Naplno se to projevilo po podepsání Mnichovské dohody (září 1938).. Tehdy básník napsal:

Zvoní zvoní zrady zvon, zrady zvon

čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme jej milovali

Je to úryvek z básně Zpěv úzkosti z básnické sbírky Torso naděje, vydané koncem roku 1938.

Již za války v roce 1940 se dokonce podařilo vydat jeho novou sbírku Naše paní Božena Němcová, jako připomínku této vynikající české spisovatelky v protikladu tehdejší začínající germanizace.

Za okupace Halas pravidelně přispíval do domácích i zahraničních odbojových tiskovin (Hlasy domova a Rudé právo.) Již od dětství býval často nemocný, míval potíže se srdcem i plícemi, takže pravidelně po delší dobu pobýval v různých léčebných ústavech. To mu ale paradoxně zachránilo život, když zjistil, že ho v Praze hledá gestapo, okamžitě odjel do tišnovského sanatoria. Vedoucí lékař pak gestapáky přesvědčil o vážném zdravotním stavu básníka, takže odjeli s nepořízenou.

Skončila válka a František Halas jako známý a uznávaný tvůrce se stal již v květnu 1945 předsedou Syndikátu českých spisovatelů a také byl zaměstnán na Ministerstvu informací jako přednosta publikačního odboru (rozhodoval o tom, které knihy se budou vydávat).

Tehdy také napsal patetickou oslavnou báseň Barikáda, něco podobného, jako báseň Stalin od Vítězslava Nezvala, my pamětníci ji známe ze školy.

Jeho představy o poválečném politickém vývoji se ale postupně začaly měnit, možná k tomu přispěla i návštěva Sovětského Svazu v roce 1947. Halas začal zpochybňovat tehdejší dogmatickou představu o roli spisovatele jako zapáleného agitátora, kritizoval povrchnost a lživost propagandistických hesel, nesouhlasil s politickými čistkami, dokonce odmítl vstoupit do nové organizace – Svazu československých spisovatelů.

Takové obrovské zklamání z politického vývoje se na básníkovi samozřejmě muselo projevit i na jeho chatrném zdraví, Halas byl po celý život přesvědčeným komunistou a zvláště politické změny a tvrdé personální čistky po roce 1948 jej hodně zranily. 27. října 1949 František Halas zemřel. Své zklamání z poúnorového vývoje popsal i ve své literární závěti ( na internetu je dostupná, stojí za to si ji přečíst).

Pohřben byl dle svého přání v kraji jeho dětství – v Kunštátu.

Komunisté však na básníkova kritická slova nezapomněli Necelý rok po jeho smrti vystoupil komunistický literární kritik Ladislav Štoll s přednáškou Třicet let bojů za socialistickou poesii, kde popsal, jak klasifikovat poezii, co je dobré a co špatné a jako odstrašující příklad uvedl právě Halase. Halas dle Štolla „byl a zůstal básníkem dekadentní nálady a vyjadřovatelem názorů maloměšťácké inteligence. Wolker však byl básníkem socialistickým, básníkem dělnické třídy“ Kdo se nelíbil, byl obviňován z „halasovštiny“.

Smutnou pravdou ale bylo, že básník Halas měl jako jediný z tehdejších známých básníků a literátů skutečně dělnický původ, mládí prožil v opravdové bídě, naproti tomu Wolker vyrůstal v bohaté rodině pražského bankéře.

Štollova kritika se ale na vztahu tehdejšího režimu k básníkovu dílu začala velmi rychle projevovat, Halas se již samozřejmě bránit nemohl.

Básníkovy sbírky rychle mizely z veřejných knihoven, jeho díla byla vydávána jen v exilových periodikách.

Až v roce 1957 se Ludvíku Kunderovi podařilo připravit k vydání poslední básníkovou sbírku A co? z let 1947-48.

A jak je tomu dnes? Básně Františka Halase se stále vydávají a kupují, jeho verše jsou i pro dnešní dobu výjimečně čtivé a skutečně k zamyšlení. (Naproti tomu o kritikovi Štollovi něco najdete až po delším hledání na internetu, hlavně pak o jeho snaze básníka Halase znemožnit).

V jeho zamilovaném Kunštátu se každoročně již od roku 1969 v říjnu pořádá tzv. Halasův Kunštát, kde se setkávají literární a herecké osobnosti na večerech poezie a dalších akcích, připomínající básníka Halase. Kupříkladu Literární soutěž Františka Halase probíhá pravidelně již od roku 1972, v počátcích v Blansku, později již stále v Kunštátu.

V Praze je v Kouřimské ulici na domě, kde básník bydlel umístěna pamětní deska.

V mnoha českých a moravských městech je po básníkovi pojmenována ulice, je možná trochu škoda, že radní Jeseníku pro tak známého básníka vybrali jen takovou opravdu nevýraznou uličku.

Karel Mičánek

Foto: web, seznam.cz