Karel Mičánek – Ulice v Jeseníku – Puškinova

Když na Lipovské ulici odbočíte na cestu do jesenických lázní, či na železniční nádraží, jste na Puškinově ulici, ta však rychle skončí železničním přejezdem, dále už je to ulice Priessnitzova. 

Před válkou se nazývala Gräfenberg Strasse, která samozřejmě vedla až na kopec do lázní. Opravdu netuším, koho napadlo kousek ulice nazvat jménem světově známého prozaika a básníka Puškina.

Puškinova ulice je opravdu krátká ulice s několika zanedbanými domy, za zmínku snad stojí pouze secesní vila Hanse Müllera, bohatého frývaldovského měšťana, vpravo při odbočce na nádraží.

Alexandr Sergejevič Puškin patří bezesporu k nejznámějším světovým osobnostem, podle kterých bývají ulice ve městech pojmenovávány, Puškinových ulic jsou v Evropě určitě stovky, po světě možná tisíce, v Jeseníku bohužel po něm pojmenovali pouze tuto nevzhlednou ulici. Ale vraťme se k Puškinovi.

6. června roku 1799 se do bohaté šlechtické rodiny v Moskvě narodil malý Aljoša. Rodiče pocházeli ze starého šlechtického rodu, matčin dědeček Abram Petrovič Hannibal dokonce patřil ke dvoru cara Petra Velikého. To jméno mne zaujalo, ruské určitě není, Hannibal skutečně pocházel z Afriky, pravděpodobně Etiopie, či Eritreje. Jak se ale dostal k carskému dvoru?

Podle dostupných informací byl praděd Hannibal v raném mládí držen v Konstantinopoli jako rukojmí – pojistka věrnosti Osmanské říši (tehdy to byl běžný zvyk, děti vládců podřízených zemí často trávily mládí u dvora panovníka, někdy však také krutě skončily).

Hannibala pak vykoupil ruský vyslanec a přivedl jej k carovi Petru Velikém. Car si mladíka velmi oblíbil, udělil mu šlechtický titul a také jej poslal na studia ve Francii. Po návratu se pak Hannibal stal vysokým důstojníkem carské armády.

Odpusťte mi prosím tuto odbočku , ale nemohu si pomoci, právě to vysvětluje ty husté kudrnaté tmavé až černé vlasy básníka , zdědil je po černošském pradědečkovi.

Jak bylo zvykem u šlechty, malého Alexandra nevychovávali rodiče, ale najatí vychovatelé, Francouzi. Proto se také nejprve naučil francouzsky, až v desíti letech začal mluvit a psát i rusky. Naučila ho tomu chůva, kterou měl velmi rád a citově k ní byl připoután mnohem více než k matce. Francouzský jazyk ale používal více, dokonce ve svých 12 letech napsal divadelní hru Escamoteur podle Moliéra , jehož díla velmi obdivoval.

V roce 1811 Alexandr nastoupil na prestižní šlechtické lyceum v Carském Selu. Je až překvapivé, jak na počátku 19. století bylo na šlechtické škole liberální ovzduší. Učil tam také mimo jiné bratr známého revolucionáře Jeana Marata, radikála Velké francouzské revoluce (určitě si na něj pamatujete ze školních lavic, s politickými odpůrci neměl slitování, popravy, věšení, upalování bylo takřka každodenní.  A jak žil, tak i  skončil, byl proboden doma ve vaně kuchyňským nožem).

I když ve škole Alexandr nepatřil k nejlepší žákům, velmi se zajímal o historii a literaturu. Již v 15 letech napsal první báseň, věnovanou svému učiteli s poetickým názvem Příteli básníku a postupně se stával známým jako autor i mimo lyceum. Když v roce 1817 skončil studia, rodina mu zajistila dobře placené místo u vlády na ministerstvu pro vnější záležitosti, dnes bychom řekli ministerstvo zahraničí. Současně byl pozván do literárního spolku Arzamas, sdružující mladé spisovatele a básníky, odsuzující zastaralý klasicismus.

V té době se také začal politicky angažovat, sympatie jej zavedly k děkabristům, což byli vysocí petrohradští důstojníci carské armády, kteří usilovali o změnu vlády v Rusku z despotismu na konstituční monarchii. Když byla vydána Puškinova politicky provokativní báseň Óda na svobodu, chtěla jej vláda poslat do vyhnanství. Na přímluvu několika vysoce postavených přátel to dopadlo pro básníka lépe, byl roku 1820 jako státní zaměstnanec převeden do kanceláře správy jižní Rusi v Jekatěrinoslavu ( dnes Dněpropetrovsk).

Úřední povinnosti zabíraly Puškinovi hodně času, přesto díky talentu a píli stále tvořil, kupříkladu napsal poemu Ruslan a Ludmila. Básník Žukovskij, jeho učitel z lycea, mu pak po přečtení poslal jako ocenění svou podobiznu s nápisem Žáku od přemoženého učitele.

Pár měsíců po příjezdu do Jekatěrinoslavu Puškin onemocněl a na doporučení lékaře se odjel léčit na Kavkaz, posléze pak na Krym. Pobyt na Krymu básníkovi velmi prospěl, také tam napsal Bachčisarajskou fontánu, zvěčnělou Čajkovským v nádherném baletu.

Když se Puškin po zdravotní dovolené vrátil do práce, byl jeho nadřízený gen. Inzov převelen do Kišiněva (dnešní Moldávie), takže Alexandr jako státní zaměstnanec putoval na nové místo s ním.

V Kišiněvě pak Puškin pobýval až do roku 1823. Živil se tím, co uměl nejlépe, psaním. Jeho díla pomáhal vydávat přítel Petr Pletňov z petrohradské university.

V Kišiněvě také napsal svou nejznámější divadelní hru Boris Godunov. Je až neuvěřitelné, kolik toho Puškin v té době vytvořil, když víme podle jeho pamětníků, že spoustu času a také peněz věnoval děvčatům, kartám, hospodám a soubojům.

Kišiněv jako pohraniční město v té době bylo asi místo, které bychom dnes my starší nazvali „divokým západem“. Nejspíš bylo pro Puškina štěstím (a také pro nás), když byl básník opět přeložen zpátky do „civilizace“ – do krásného města u Černého moře – Oděsy, kdoví, jak by to s ním v Kišiněvě dopadlo.

Ale nebyl by to Puškin, kdyby si to u svých nadřízených v Oděse rychle nepokazil. Napsal totiž několik satirických článků na svého nadřízeného-guvernéra jižní Rusi hraběte Voroncova, který se k Puškinovi choval jako k podřízenému úředníkovi a ne jako k tehdy již známému básníkovi. Inu, v tom se zcela jistě projevila Puškinova známá prchlivost. Hrabě si to nenechal líbit a tak byl Puškin v létě 1824 poslán do nuceného exilu na venkovské panství své matky poblíž Pskova.

Těžko dnes říci, zda ten nucený pobyt na klidné vsi u rodičů Puškinovi prospěl, sám o sobě ale tehdy řekl, že v něm stále pobývají dvě různé osobnosti, na jedné straně plodný básník, oplývající bohatou duševní činností a na straně druhé nadutý, domýšlivý hejsek, rváč, karbaník a záletník.

Pravdou ale je, že otec, který se uvolil na syna dohlížet, se po několika hádkách rozhodl společně s matkou odjet do Petrohradu, a Puškin na statku zůstal sám. I když dále psal a tvořil, brzy jej jednotvárný venkovský život začal nudit a Puškin dokonce začal pomýšlet na útěk do ciziny.

Když roku 1825 v Petrohradu vypuklo povstání děkabristů, bylo brzy tvrdě potlačeno, mnoho lidí bylo popraveno, Puškin se obával nejhoršího. Car Mikuláš I. ale projevil velkorysost, hlavně však po mnoha intervencích a prosbách přátel a příbuzných, povolil Puškinovi volnost pohybu a nejen to, dokonce jej jmenoval carským titulárním radou Národního archivu v Moskvě.

V Moskvě Puškina brali jako carova chráněnce, což mu zpočátku asi dosti vyhovovalo, žil v privilegovaném postavení, stal se opět vášnivým hazardním hráčem, míval spoustu dluhů, často se účastnil soubojů kvůli uražené cti, za života jich snad prodělal více, než dvacet!

V Moskvě také založil časopis Moskovskij vestnik, kde sám hodně publikoval. Volnosti v publikování ale příliš neměl, car Puškinovi nikdy zcela nedůvěřoval a tak měl vždy přesnou kontrolu co kdy napsal a vydal.

Je zajímavé, jak neuvěřitelně talentovaný Puškin byl. Přesto, že po většinu života vedl vskutku nezřízený život – karty, pití, milenky, souboje, vždy si našel čas na tvorbu. Brzy se stal nejznámějším básníkem v Rusku, jeho díla se vydávala nejen doma , ale i v Evropě.

V roce 1831 se Puškin oženil a společně se svou ženou se usadili v Petrohradu. Byl znovu přijat do státních služeb (pravděpodobně na přímluvu rodiny manželky), kde Puškin začal opět pracovat na ministerstvu pro vnější záležitosti.

V té době se také seznámil se spisovatelem Gogolem, kterého po nějakou dobu také finančně podporoval. Když v roce 1836 založil literární časopis Sovremennik (česky bychom řekli asi současník, či moderní), bývaly Gogolovy povídky nejprve zveřejněny v tomto časopisu.

To už Puškinovi bylo 37 let, byl ženatý, měl dobře placenou práci, stále vytrvale tvořil, zdálo by se, že by mohl zapomenout na doby, kdy se opíjel a rval po hospodách. Bohužel, jeho druhé já, o kterém dobře věděl, v něm opět zvítězilo.

8. února 1837 Puškin, pravděpodobně v opilosti, vyzval na souboj na pistole francouzského diplomata, švagra a údajného milence jeho ženy. Francouz střílel přesněji, zasáhl protivníka do břicha. Rána byla smrtelná a 10. února Puškin zemřel.

Dílo, které nám zanechal, je ale nesmrtelné. Alexandr Sergejevič Puškin napsal stovky menších básní, desítky lyrických básní a poem, řada z nich je hudebně zvěčněna operou, či baletem ,vzpomeňte na Ruslana a Ludmilu , či Čajkovského opery Piková dáma a Evžen Oněgin.

V knihovnách po celém světě najdete Puškinovy novely a romány, například Kapitánská dcerka, či .Měděný jezdec.

Spíše jako zajímavost ještě uvedu drama Rusalka, které Puškin napsal v roce 1827 a v roce 1856 zhudebnil jako operu skladatel A.S. Dargomyšskij. My všichni známe Dvořákovu Rusalku z roku 1900, tu Puškinovu snad znají jen opravdoví odborníci.

Až někdy půjdete, či pojedete Puškinovou ulicí, vzpomeňte si na básníka, který během svého, sice krátkého života vytvořil tolik krásného, že si na něj svět bude pamatovat ještě mnoho let, možná i staletí.

Karel Mičánek

Poznámka. Většinu informací, uvedených v článku, jsem získal z knihy Augustina Vrzala – A.S.Puškin, jeho život a literární činnost, vydáno v Brně r.1899. Národní digitální knihovna.

foto: web

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.