Karel Mičánek – Ulice v Jeseníku – Palackého

Je to dosti známá ulice přímo v centru města, málokdo si ale uvědomí, že je to asi nejsložitější ulička města.

Začíná v prostoru bývalé přádelny Moravolen (dnes je tam velkoobchod s nápoji), pak vede přímo přes křižovatku u Hedvičina sálu kolem hotelu Aldaron až na Zámecké náměstí. Ale když na křižovatce u Hedvičina sálu odbočíte vpravo, jste také na ulici Palackého, u katovny odbočí ulice na křižovatku s Tovární, zahne doleva a u kostela zase vpravo, kde na Masarykově náměstí Palackého ulice končí. Je to vlastně taková dvojvidlička s jedním delším zahnutým koncem. Pravděpodobně patří k nejstarším jesenickým ulicím.

Doufám, že jsem čtenáře příliš nepopletl, pokud ano, stačí se podívat na plán našeho města a hned je vše jasné.

Před rokem 1945 se ulice jmenovala Raymann- Strasse, po zakladateli textilky Regehart- Raymann.

Proto také ulice začínala v textilce. Historie rodin Regenhartů a Raymannů je opravdu zajímavá, ale o tom až někdy jindy. Snad pouze to, že pan Raymann byl opravdu textilák, který přádelnu ve Frývaldově založil, a Regenhartové byli vídenští obchodníci a finančníci, kteří podnikateli Raymannovi v počátcích zajišťovali prodej a provozní kapitál.

Město na pana Raymanna nezapomnělo, v malém parčíku mezi Husovou a Bezručovou ulicí (hned na počátku u odbočky z Bezručovy) je malý kamenný památník Josefa Raymanna, nedávno pěkně opravený. Bohužel, málokdo ve městě o něm vůbec ví.

Co mě ale překvapilo, po Regenhartech dnes máme ve městě dvě pěkné vily, z jedné je dnes po povedené přestavbě krásný hotel Regenhart (ulice J. Hory), z druhé, poněkud zanedbané, je dnes bytový dům (Smetanovy sady).

Kde ale bydlel pan Raymann? Málokdo to ví, ale postavil si krásný dům přímo na Masarykově náměstí, všichni jej známe, donedávna tam po mnoho let sídlila Česká spořitelna, dnes je to odběrové místo pro krevní plazmu.

Není to sice tak honosná vila, s parkem, jakou měli oba Regenhartové, ale průmyslník Raymann byl pravděpodobně praktičtějšího založení.

Ale vraťme se k panu Palackému, po němž je ulice pojmenována dnes.

František Palacký byl český historik, politik a spisovatel, zakladatel moderního českého dějepisectví, také se mu říká Otec národa.

Nebojte se, nebudu vás příliš trápit daty a přehledem jeho literárních prací a politických úspěchů, ani jak vypadal, pokud máte v peněžence tisícikorunovou bankovku, ano, je to Palacký. Spíše se pokusím, pokud se mi to podaří, seznámit vás se zajímavým člověkem, což Palacký zcela jistě byl.

František Palacký se narodil roku 1798 v Hodslavicích poblíž Nového Jičína do početné rodiny místního evangelického kněze a učitele(8 dětí!)

Do školy začal chodit až v devíti letech, do té doby jej, stejně jako bratry a sestry vyučoval otec.

V roce 1807 tedy František nastoupil do zámecké školy v Kunvaldu ( dnes Kunín), vyučovací jazyk němčina. Učení nadanému Františkovi šlo dobře, takže po dvou letech přešel na latinskou školu v Trenčíně a v roce 1812 na evangelické lyceum v Prešpurku (dnes Bratislava). Když v posledním roce studia (1817) přemýšlel jak dál, dostal tehdy nabídku na místo kněze a učitele v slezském Bielsku ( dnes Bielsko-Biala),vypadalo to, že bude v životě následovat svého otce, kněze a učitele.

Ale náhoda, jak už to někdy bývá, rozhodla jinak.

Mladý František, který si na život v Prešpurku přivydělával jako učitel dětí uherských šlechticů, se v jedné bohaté rodině seznámil s Annou Zerdahelyovou, šlechtičnou sice o 18 let starší, dle dobových obrazů stále krásnou, avšak hlavně velmi vzdělanou, sečtělou a s vybraným chováním.

Zkrátka a dobře, František se do krásné Anny okamžitě zamiloval (bylo jí tehdy 38 let), takže bylo zřejmé, že se z něj kněz a učitel v Bielsku nestane. Odejít nyní z Prešpurku se mu vůbec nechtělo. Ani Anně, která byla tehdy také vychovatelkou některých Františkových žáků, nebyl mladý Palacký lhostejný, proto jej pravidelně zvala do svého domu na společenská setkání, kde se František seznamoval s řadou vzdělaných členů tehdejší bratislavské vyšší společnosti. To mu samozřejmě kromě dalších možností dobře placeného domácího vyučování šlechtických dětí přinášelo i tu výhodu, že on, chlapec z vesnice ,se po čase dokázal uvolněně a sebevědomě chovat i ve společnosti šlechticů, což v této době určitě nebylo jednoduché.

Pohodlný prešpurský život mu ale dlouho nevydržel. V roce 1820 musel odjet do Vídně společně se svými dvěma šlechtickými žáky, kde jeho svěřenci nastoupili na universitu a on měl za povinnost je pravidelně doučovat. Hoši o studium příliš zájem neprojevovali, takže František se musel hodně snažit, aby na škole vydrželi. Přitom ale on sám pilně studoval cizí řeči, postupně dobře ovládal nejméně deset evropských jazyků a současně se velmi zajímal i o politiku a historii. Bratislavská průprava společenského chování mu dosti pomáhala, takže se brzy stal známou osobností vídeňské vyšší společnosti. Je ale zajímavé, že se přes své nesporné nadání nikdy nepokusil získat universitní titul, zda v tom byl nedostatek peněz, či něco jiného, se asi nedozvíme.

Historie, zvláště českých zemí, jej ale stále lákala, byl v pravidelném korespondenčním styku s pražskými historiky Jungmanem a Dobrovským, nakonec se roku 1823 Palacký rozhodl odstěhovat do Prahy.

Práci našel u šlechtické rodiny Šternberků jako rodinný archivář. To ale samozřejmě neznamenalo, že se Palacký věnoval pouze historii této rodiny. Spolupracoval dále i s Dobrovkým a Jungmanem, takže se brzy stal známým po celé Praze svým neotřelým a novátorským pohledem na českou historii. Návratem domů do Čech vlastně Palacký začal konečně naplno žít.

V roce 1827 se Palacký oženil, bylo mu tehdy 29 let. Vzal si dceru bohatého advokáta Jana Měchury, Terezii. Rodina i okolí mu svatbu rozmlouvali, nevěsta trpěla těžkou srdeční vadou a dle jejího lékaře nebyla prý na manželství připravena ( tehdy jí bylo 20!), ale František na svatbě trval.

Těžko dnes soudit, ale když se podíváme na dobové obrázky nevěsty a srovnáme je s první láskou Palackého, nemohu se zbavit dojmu, že se Palacký rozhodoval ne srdcem, ale prakticky. Manželství jej totiž velmi dobře finančně zabezpečilo, mohl se bez problémů věnovat svému hlavnímu zájmu, české historii, když pobýval, studoval a pracoval na panstvích a zámcích manželčiny rodiny.

Opravdu zajímavá je Palackého filosofie dějin, jak ji představil ve svém největším díle Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě.

Dřívější historici dějiny spíše popisovali podle událostí, které se staly.

Ovšem Palacký se hlavně zamýšlel nad tím, proč se ty věci staly a jaké byly jejich důvody a příčiny. Zkrátka, nebyl by to Palacký, kdyby nezačal dělat věci jinak, než bylo zvykem dříve.

Za hlavní linii českých dějin již od raného středověku považuje Palacký trvalý a neustálý střet Němců a Slovanů. Pro Němce je dle něj typická podnikavost, řemeslná dovednost, ale také výbojnost a pevná náboženská víra. U Slovanů je to společenská rovnost, mírumilovnost, ale také sklon k anarchii. Vrcholem českých dějin je dle Palackého husitské hnutí, hlavně jeho myšlenkový a sociální obsah. K tomu drobná připomínka. U husitů Palacký narazil na rakouskou cenzuru, která byla pobouřena adorací husitského hnutí, které dle ní bylo hlavně buřičské a nebezpečné pro katolickou církev.

Posuďte sami, změnilo se něco za těch takřka dvěstě let od doby Palackého? Určitě si dokážete odpovědět, já vám napovídat nebudu.

Po revolučním roce 1848 se Palacký stal také politikem, ve volbách do říšského parlamentu byl zvolen poslancem za volební obvod Praha. A i tady byl tím, kdo přicházel s novými nápady a návrhy.

Jako poslanec předložil návrh nové ústavy, kde by rakouský stát byl spíše federací rovnoprávných národních celků, tento způsob spolužití pak nazval austroslavismem.

Bohužel, tento návrh okamžitě narazil u německých, maďarských i polských poslanců, každý z nich si asi představoval, že právě oni budou vůdčí skupinou v rakouské monarchii, možná to bylo i tím, že Češi neměli v parlamentu příliš silné slovo a Palackého návrh se jim zdál příliš revoluční.

Palacký se po nějaké době neúspěšných parlamentních jednání z politického života stáhl, viděl, že plané politikaření je opravdu jen ztráta drahocenného času a věnoval se své práci historika a spisovatele.

Po čase se ale do politiky vrátil, ale už jako poslanec Českého zemského sněmu, kde si po dlouhou dobu udržel vůdčí roli. Navrhl reformu volebního zákona, kde chtěl odstranit nevyváženost mezi českojazyčnými a německojazyčnými obvody, bohužel ani zde se mu nepodařilo změnu prosadit. Vzdal se proto snahy o vysokou politiku a začal se úspěšně věnovat posilování českého spolkového života, v čemž viděl možnost rozšíření ideje české státnosti mezi lidmi ve městech i na venkově.

V roce 1868 byl pozván k poklepání základního kamene Národního divadla, býval častým řečníkem na mnoha národních oslavách, postupně se pro něj vžila přezdívka, či spíše čestný název Otec národa.

V letech 1868-75 byl prezidentem Královské české společnosti nauk. V té době také sepsal krátké pojednání Idea státu rakouského, kde lze najít také větu, která Palackého přežila.

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!

František Palacký zemřel v Praze 26.května 1876.

Karel Mičánek

foto: web, mapy.cz, panorama