Karel Mičánek: Ulice v Jeseníku – Otakara Březiny

Ulici Otakara Březiny určitě znáte, místní jí většinou říkají „Březinka“. Začíná jako úzká ulička za mostem přes řeku Bělou na severní straně města, českoveskou ulicí Jesenická, u sídla Technických služeb Jeseník. Postupujte proti proudu řeky Bělé k soutoku s řekou Staříč a dále až na most přes Staříč. Předním se ulice větví, vpravo do areálu bývalé pekárny (dnes zde sídlí Minipivovar) nebo rovně za most, za kterým cca po jednom kilometru končí. Poté pokračuje pod jinými jmény, buď Vodní (podél řeky), nebo Školní, která vás dovede až na Masarykovo náměstí.

Cestou míjíte převážně rodinné domky a vilky, až ke konci, kdy se Staříč od cesty více vzdálí, je po levé straně také několik kancelářských a průmyslových budov.

Přestože je tato úzká ulice z větší části pro motorová vozidla jednosměrná, bývá často od České Vsi dosti frekventovaná, bohužel na chodník, případně stezku pro cyklisty přes trvalé sliby města stále nedošlo.

Před mnoha lety se ulička jmenovala Stollenweg, česky Štolová cesta, což nám samozřejmě připomíná hornickou minulost města. I když dnes v těchto místech již bohužel nenajdeme žádné skutečné památky po těžbě, z historických dokumentů víme, že se ve štole někde pod Předním Vrškem těžila železná ruda a v místech, kde později stála textilka ( která je dnes již také historií), se vyrábělo železo, výhodný obchodní artikl, vyvážený v 17. a 18. století údajně až do Anglie.

Po kom je ale ulice pojmenována dnes? Kdo byl Otakar Březina? Významný český básník a spisovatel. Ale s jeho jménem máme trochu problém. Básník se pod svými díly po většinu života podepisoval pseudonymem Otokar Březina, i když jeho skutečné jméno bylo Václav Jebavý. Asi nemusím vysvětlovat, že s takovým příjmením musel básník mít od samého mládí problémy, takže se nedivme, že při publikování svých děl používal pseudonym.

Jména Otokar i Otakar pocházejí z němčiny, takže nás nepřekvapí, že když někdy koncem čtyřicátých let minulého století ulici dali české jméno, použili známější a u nás více užívané Otakar. Tehdejší jeseničtí radní v tom však nejsou sami, nejméně v pěti dalších českých městech mají ulici Otakara Březiny, asi podobný počet měst má správně Otokara. Ale ve všech případech se jedná o stejnou osobu , básníka vlastním jménem Václav Jebavý.

Narodil se roku 1868 v Počátkách u Jindřichova Hradce jako jediné dítě starších rodičů .Otec Ignác byl potřetí ženatý, v té době mu bylo 52 let, matce Kateřině 36.

Základní školu absolvoval v Počátkách, pak studoval reálné gymnázium v Telči, kde také roku 1887 maturoval. Už během studií psával básně, učitele překvapoval svou inteligencí a nadáním, nevěřili, že tak dokonalý výtvor je jeho dílem. Bohužel většina těchto básní je dnes nenávratně ztracena.

V 19 letech pak nastoupil jako učitel na škole v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Ačkoliv zde pobyl pouze jeden rok, jeho pocity v začátcích samostatného žití jej pak provázely po celý život, totiž pocity osamocení a smutku. V Jinošově se mladý Václav setkal se svou celoživotní múzou Annou Pamrovou. O osm let starší žena jej zaujala svou vzdělaností a životním přehledem. Jejich vztah se určitě nedá nazvat láskou, ale spíše oboustranným obdivem a pevným přátelstvím.

I když se Václav brzy odstěhoval, stále si pak pravidelně dopisovali.

V roce 1888 složil v Praze doplňovací učitelskou zkoušku a začal učit na škole v městečku Nová Říše nedaleko Telče. Trvalou samotu zaháněl četbou, samostudiem (velmi dobře ovládal francouzštinu, angličtinu, řečtinu a samozřejmě němčinu) , pravidelnou korespondencí s Annou Pamrovou a také hlavně trvalou tvůrčí činností. K dovršení všeho mu v roce 1890 během krátké doby zemřeli oba rodiče. V tomto období básník vytvořil mnohá svá význačná díla, nejprve publikoval pod jménem V.J. Danšovský, pak od roku 1892 už jako Otokar Březina.

V roce 1901 přešel do Jaroměřic nad Rokytnou už jako učitel měšťanské školy. V té době již byl literárními odborníky brán jako geniální umělec a světově uznávaný básník.

I když většinu života učil, spokojený v práci ale asi moc nebyl. Někdy v této době přátelům napsal :

„Učitelství je těžký, robotný úřad, ochromující fantazii, pijící sílu z organizmu.“

Kdoví, možná by nám to mnohý z dnešních učitelů také potvrdil.

Vraťme se ale k Březinovi umělci.

Jeho tvorba není jednoduchá, něco mezi uměním a filozofickou meditací, smutek se mísí s láskou, samota s pochybnostmi o smyslu tvorby, vcelku se jedná o extrémně složité dílo, zkrátka jeho básně určitě nepotěší čtenáře populárních knih, ale stále se setkává s nadšením u intelektuálů a filozofů.

O Březinovi se tvrdí že byl samotářem, nikdy se neoženil, pravděpodobně ani neměl nějakou bližší přítelkyni, ženám se spíše vyhýbal (přesto je znám jeho citát – „Mluvíte-li se ženou, naslouchejte především tomu, co vám říká očima.“) Takže se zdá, že ženám možná i rozuměl více, než mnozí v jeho okolí.

Samotou ale v Jaroměřicích určitě netrpěl, často jej navštěvovali umělečtí přátelé, jako Karel Čapek, F.X Šalda, několikrát se v Jaroměřicích objevil i T.G. Masaryk, také řada evropských básníků. Inu, není se co divit, básník Březina byl již v té době znám i v Evropě. Od roku 1916 byl skupinou vysokoškolských profesorů pravidelně navrhován na Nobelovu cenu za literaturu, celkem to bylo osmkrát, naposledy roku 1929. Tu však Březina nikdy nechtěl, vytrvale ji odmítal. Nesnášel humbuk a slávu zvláště kolem své osoby, takže si dle pamětníků vždy oddechl, když cenu získal někdo jiný.

Otokar Březina zůstával stále v Jaroměřicích, dokonce odmítl nabídku profesora filozofie na Masarykově universitě, až do odchodu do penze v roce 1925 stále učil na jaroměřické škole.

Od roku 1923 ale byl také řádným členem České akademie věd a umění, v roce 1928 obdržel Státní cenu za literaturu. Součástí ceny byla peněžní odměna 100 tisíc korun, celou tuto cenu básník věnoval spolku Svatobor, což byla organizace pro podporu českých spisovatelů.

Básník Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý, zemřel 25. března 1929 na srdeční selhání.

Lidé ale na něj nezapomněli. Již v roce 1932 bylo v Jaroměřicích v domě, kde básník dlouhá léta žil, otevřeno muzeum Otokara Březiny. V padesátých létech sice bylo zrušeno, budova přešla pod MNV (pro mladší čtenáře městský národní výbor), ale v roce 1990 byla obnovena činnost Společnosti Otokara Březiny, která postupně muzeum opět zpřístupnila veřejnosti.

Dosud jsem se ale takřka vůbec nezmínil o básnickém díle Otokara Březiny. Byl to opravdu záměr. Jeho básně jsou pro většinu čtenářů vskutku obtížné. Ne nadarmo se o Březinovi říká, že to byl nejslavnější a nejznámější český symbolik.

Zůstalo po něm nejméně pět rozsáhlých básnických sbírek, namátkou Tajemné dálky, Větry od pólů, Stavitelé chrámů, Ruce.

Zkuste si najít kteroukoli z nich a začtěte se. Napoprvé se vám to pravděpodobně nepodaří, chce to přemýšlet nad každým rýmem, nalézt rytmus básně, pak vás to možná uchvátí.

V současnosti překvapivě přibývá, zvláště mezi mladými čtenáři, opravdových fandů Březinových básní. Musím přiznat, možná i proto, že jsem vzdělán spíše technicky, že mezi milovníky jeho básní nepatřím.

Přesto obdivuji každého, kdo si k jeho textům cestu našel.

Karel Mičánek

foto: web, mapy.cz, panorama

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.