Karel Mičánek: Ulice v Jeseníku – Mánesova ulice

Půjdete-li od Kauflandu do kopce po ulici Boženy Němcové a u základní školy odbočíte vlevo, jste na Mánesově ulici. Je to opravdu krátká ulička rodinných domků, obklopených pěknými zahradami, možná právě proto tato malebná ulička dostala jméno po Josefu Mánesovi.

Že byl Mánes známý český malíř, to víme všichni, já se však pokusím povědět vám něco více o jeho životě a tvorbě, obojí je opravdu zajímavé.

Josef Mánes se narodil v roce 1820 do skutečně umělecké rodiny, posuďte sami.

Otec Antonín byl známý malíř, považován za zakladatele české krajinářské školy. Se svými dětmi Josefem, Quidem, Amálií a bratrem Václavem pravidelně chodili na dlouhé procházky po české krajině, kde malovali idylická zákoutí, vesničky, hrady, tato láska k rodné zemi vydržela všem po celý život.

 

Strýc Václav, malíř, dvakrát byl ředitelem pražské umělecké Akademie.

Bratr Quido, malíř, studoval také na pražské akademii, jeho oblíbenými malířskými tématy byly bitevní scény a koně. Nikdy se neoženil a celý život prožil v rodině Mánesů.

Sestra Amálie, výborná malířka a kreslířka, avšak do uměleckého povědomí se bohužel příliš nezapsala, proč tomu tak bylo se dozvíte dále.

Matka, Magdalena Mánesová byla jediná praktická bytost v rodině, starala se o své nadané děti, manžela a také strýce Václava, který s nimi společně bydlel, udržovala celou domácnost v chodu, což jistě nebylo jednoduché.

Josef byl z celé rodiny nejnadanější, od dětství se věnoval malování. Napodoboval svého otce a strýce, malování ho skutečně bavilo. Dětství prožil převážně mezi dospělými, bez kamarádů vrstevníků. Přes léto jej otec bral do bohatých šlechtických rodin, kde vyučoval kresbu a malování. Zde se mladý Josef naučil vybranějšímu chování vyšších vrstev společnosti, což mu v budoucím životě dosti pomáhalo

Jeho první zachovalá výtvarná práce byla mapa Čech, rozdělená na kraje, s vyznačením větších měst a řek, doplněná podrobnými poznámkami, jako stav ryb v řekách, naleziště zlata a podobně.

V roce 1835 (v patnácti letech!) byl přijat na pražskou Akademii, tam se také seznámil se svým životním přítelem a ochráncem Bedřichem Silva-Tarouccou, který na Akademii studoval krajinářskou školu u Josefova otce Antonína Mánesa.

Josef byl na Akademii dosti úspěšný, v devatenácti letech prodal svůj první olej Pobožnost krále Davida.

Celé rodině Mánesů se na Akademii dařilo, Antonín a Václav vyučovali, Josef i mladší Quido úspěšně studovali. Mánesové měli na Akademii vliv, pracovali, malovali, škola pro ně byla prakticky druhým domovem.

V roce 1840 zemřel František Tkadlík, ředitel Akademie, na jeho místo byl prozatímně jmenován Václav Mánes. Bohužel ale hrabě František Thun, předseda vlivné Společnosti vlasteneckých přátel umění, prosadil, aby se vedení Akademie ujal někdo „více německý“, sílicí vliv Čechů v čele Akademie začal pražským Němcům stále více vadit. Tak se stalo, že místo Václava Mánesa byl do vedení Akademie uveden Christian Ruben, Němec z Mnichova.

Pražský orloj

Nový ředitel samozřejmě začal školu měnit podle svých představ. Pro rodinu Mánesů to však byla opravdu pohroma. Nejen, že se Václav nestal ředitelem, ale ani stálým profesorem, a dokonce ateliér krajinomalby, vedený Antonínem Mánesem, Ruben nechal přestěhovat do Šternberského paláce na Vinohradech ( krajinomalbu Ruben nepovažoval za plnoprávný malířský obor). Na stejnou adresu se z velkého bytu v Nových alejích musela přestěhovat i celá rodina Mánesů.

Ruben se snažil utvářet Akademii po vzoru Mnichova, či Vídně, postupně měnil vše, co Mánesové vytvořili. Antonín Mánes jeho stálé útoky velmi těžko snášel, jeho zdraví se rychle zhoršovalo. V roce 1843 zemřel a na jeho místo v krajinářské škole jmenoval Ruben svého švagra profesora Haushofera.

Jediným, kdo Rubenovi i Thunovi stále vzdoroval, byl mladý Josef Mánes, tehdy třiadvacetiletý. V té době pracoval na obrazu Setkání Petrarky s Laurou, dlouho nebyl schopen jej dokončit, také pro neustálé hádky s ředitelem Rubenem, který toho využil a vinil Josefa z neschopnosti a lenosti, takže ještě tentýž rok Josef Mánes dokončil studia a stal se profesionálním malířem. V roce 1843 pak vytvořil dva obrazy, vystihující smutek nad zbytečnou smrtí otce ( vinil z ní hlavně Rubena) a budoucnost bez naděje. Jsou to obrazy Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu a Hrobník.

Otcova smrt rodinu silně zasáhla také finančně. Nejen, že se museli znovu přestěhovat (Spálená ulice č. 75), strýc Václav našel malý byt na Příkopě, ale rodina se stýkala dále.

Matka nesla smrt otce velmi těžce, byla často nemocná, oba synové ještě studovali, o domácnost a peníze na živobytí se musela naplno starat sestra Amálie. U bohatých pražských rodin učila děti kreslení a malbě, a prakticky jako jediná tak měla sice nízký, ale pravidelný příjem, zajišťující nejnutnější potřeby celé rodiny. Amálie se tak rozhodla zanechat všech uměleckých ambicí, byť byla podle pamětníků velmi nadaná, a veškerou svou energii věnovala rodině. Nikdy se nevdala, ani neměla žádné děti.

Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu roku 1327

Josef se po odchodu z Akademie rozhodl odjet na studijní cestu do Mnichova. Nenastoupil tam ale na žádnou školu, pouze pozoroval, navštěvoval výstavy a maloval. V té době také konečně dokončil obraz Setkání Petrarky s Laurou.. V Mnichově pobyl téměř tři roky, teprve pak se vrátil domů do Prahy. Byl sebevědomější a plný sil a chutě do nové tvorby, nových zakázek však bylo velmi málo. Církev následkem josefinských reforem značně zchudla a Mánes také následkem dřívějších potíží na Akademii zrovna nepatřil mezi vyhledávané malíře.

Přijal proto nabídku přítele Bedřicha Silva-Taroucci a v létě 1847 odjel na jeho rodinný zámek v Čechách pod Kosířem. Býval velmi zábavným společníkem, vítaným hostem. Pro hostitele namaloval několik portrétů , mnoho drobných kreseb, nejvíce jej však upoutala venkovská krajina Hané a její lid. Kreslil studie krojů, vesničanů, různých malebných zátiší, venkov si opravdu zamiloval.

V revolučním roce 1848 se Mánes, podobně jako jiní čeští umělci, zapojil i do veřejného života. Spoluzakládal Jednotu výtvarných umělců, která byla opozicí německé Krasoumné jednotě hlavně v tom že propagovala české umění a české autory. Roku 1849 byl Mánes vyslán na Ústavodárný sněm do Kroměříže aby vytvořil portréty hlavních protagonistů sněmu. Dokonce připravil i návrhy na kroj, či spíše uniformu pro české poslance.

Josef Mánes v té době stále žil společně s bratrem Quidem a nemocnou matkou v domácnosti, vedené sestrou Amálií, která se o oba bratry starala a většinou je také živila. Amálie proto přijala pro výpomoc s domácími pracemi mladou dívku Františku. Samozřejmě se stalo to, co se stát muselo. Josef Mánes se do Františky zamiloval, láska byla oboustranná, avšak brzy nezůstala bez následků, Františka čekala dítě. Josef Mánes byl připraven si dívku vzít, avšak praktická Amálie, vědoma si důsledků nerovného sňatku ( Josef jako malíř by byl v určitých kruzích znemožněn, naprosto by přišel o zakázky, zvláště u šlechtických rodin a bohatých měšťanů), takže Františka musela z domu.

Josef Mánes ztrátu velmi těžce nesl, mnozí se domnívají, že tím byl poznamenán celý jeho další život.

Přesto se zdá, že kontakty s Františkou malíř zcela neztratil, kupříkladu modelem pro jeho známý obraz Josefina byla pravděpodobně právě pěkná Františka. Podobně tomu bylo i u dalších jeho obrazů Jitro a Večer, považované za jedny z nekrásnějších aktů.

Koncem roku 1853 si Mánes postěžoval příteli Karlu Purkyněmu na trvalé bolesti hlavy a nespavost, ten mu doporučil užívat tehdy málo známé opium, což mu spíše ublížilo, než pomohlo.

Umělec byl přes počínající zdravotní problémy stále dosti pracovitý, kromě jiného také navrhl nově založenému spolku Sokol prapor a také sokolský kroj.

Dále cestoval po českých zemích i Slovensku – zde získal podklady pro svůj cyklus Písničky,

byl nadšen údajně nalezeným rukopisem Královédvorským, pro který vytvořil nádherné ilustrace.

V roce 1862 se podílel na založení Umělecké besedy a byl několikrát předsedou její výtvarné skupiny.

V letech 1865- 66 pracoval na znovuobnovení Staroměstského orloje. Ten od roku 1824 prakticky nefungoval a městská rada uvažovala o jeho odstranění z radniční věže. Naštěstí se tak nestalo a Mánesových dvanáct terčů s alegoriemi ročních období dodnes orloj zdobí ( abych byl přesný, na orloji jsou pouze kopie, originál je uložen v pražském muzeu).

V roce 1866 napadlo Prusko Rakousko. Rakušané Prusy porazili, následně vzniklo soustátí Rakousko-Uhersko. Českým poslancům se to moc nelíbilo, rozhodli se proto požádat o pomoc a radu ruského cara Alexandra II. V roce 1867 vyslali do Petrohradu delegaci, jejímž členem byl také Josef Mánes. Ten v Rusku pilně pracoval, vytvořil spoustu skic a kreseb, pobyl tam skoro celý měsíc. Už se ale v jeho chování začala projevovat počínající duševní choroba, byl roztržitý, jeho nálady se prudce měnily, byl to zkrátka jiný Mánes, než dříve. Z jeho prací, které v Rusku namaloval, se mnoho nedochovalo, většinu ztratil na zpáteční cestě.

Pod chalupou

Roku 1868 vytvořil několik návrhů na spolkové prapory a také namaloval obraz Mánesův sen, jako předzvěst toho, že jej jeho výtvory budou strašit.

Jeho zdravotní stav se postupně horšil, lékaři mu navrhli pro zotavení cestu do slunné Italie.

Přátelé mu zaplatili cestu i pobyt a tak se na jaře 1870 Mánes vydal do Říma. Zpočátku byl pobytem v Italii nadšen, pak se ale cosi změnilo a z Říma přicházely dopisy plné beznaděje.

Sestra Amálie, která se o něj starala po většinu života, okamžitě odjela za bratrem do Říma, kde jej našla u fontány di Trevi na chodníku s rozbitou hlavou a okradeného. Podařilo se jí Josefa dostat domů do Prahy, ale z nemoci se již nevzpamatoval.

Josef Mánes zemřel 9.prosince 1871. Podle úmrtní knihy z kostela Nejsvětější trojice zemřel na ochrnutí mozku, dnes bychom to mohli nazvat progresivní paralýzou.

Jak to často bývá, za svého života nebyl příliš oceňován, nepatřil mezi uznávané malíře. Jeho dílo, jako zakladatele českého malířství, bylo postupně objevováno až na přelomu století. V roce 1887 založili mladí výtvarníci spolek, nesoucí jeho jméno, Mikoláš Aleš byl jeho čestným předsedou. Od roku 1930 spolek Mánes sídlí ve známé budově na Slovanském ostrově v Praze.

O jeho díla se zajímal historik Miroslav Tyrš a po jeho smrti jeho žena Renata, která objevila mnoho jeho děl. Počátkem dvacátého století zájem o díla Josefa Mánese výrazně stoupl, a tak je tomu až dosud.

V mnoha českých městech najdeme Mánesovu ulici, v Praze je Mánesův most, Mánesův pomník, v Beskydech Mánesova stezka. Na zámku v Čechách pod Košířem , kde malíř často pobýval, je největší veřejně přístupná sbírka jeho obrazů.

Byť jeho krátký život (dožil se necelých 52 let) nebyl příliš šťastný, přece jen z jeho obrazů, zvláště z mladšího období je cítit láska k české krajině a lidem. Pamatujme si proto Josefa Mánese jako výborného malíře, který přes velké osobní problémy zanechal nám všem dílo, které jej oprávněně jmenuje jako zakladatele české malířské školy, kvalitou srovnatelné s díly mnoha známých zahraničních umělců. Buďme pyšní na to, že česká historie má takového malíře.

Karel Mičánek

Poznámka : Většinu informací o Mánesově životě, použitých v článku, jsem získal z bakalářské práce Ph.D.Heleny Březinové, UK Praha. Děkuji.

foto: jn a web

One Response to Karel Mičánek: Ulice v Jeseníku – Mánesova ulice

  1. Martina napsal:

    Pěkné, jen jsem čekala, že se dozvím víc o té ulici samotné. Kdy vznikla, nejstarší dům, zajímavé osobnosti, počet obyvatel,…

    Martina z Jeseníku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.