Karel Mičánek: Ulice v Jeseníku – Majakovského

Když z Tyršovy ulice zahnete na uličku Na Úbočí, tak před železničním přejezdem odbočíte vlevo a jste na ulici Majakovského. Krátká ulička, vlevo pár rodinných domů, vpravo železnice, před válkou se jí říkalo Mariánská stezka. Je pojmenována po známém ruském básníkovi a revolucionáři Vladimíru Majakovském. My starší jsme museli některé jeho básně znát nazpaměť (což opravdu nebylo jednoduché), dnes však nepředpokládám, že by Majakovského dílo patřilo k povinné školní četbě.

Je to ale škoda, Vladimír Vladimírovič Majakovskij byl opravdu dobrý básník, známý takřka po celém světě, největší osobnost ruského futurismu..

Narodil se v červenci roku 1893 v západní Gruzii v malé vesnici poblíž města Kutaisi. Matka byla Ukrajinka, otec zchudlý ruský šlechtic, který se živil jako lesník. Po otcově smrti v roce 1906, to bylo Vladimírovi pouhých 13 let, se rodina i se třemi dětmi (Vladimír měl dvě sestry) přestěhovala do Moskvy, aby matka mohla zajistit dětem vzdělání a možnosti lepšího uplatnění v životě.

Stálý nedostatek peněz přinutil rodinu pronajímat část bytu studentům moskevských vysokých škol. V té době bylo mnoho studentů nejen v Moskvě ale prakticky po celé Evropě přesvědčenými socialisty. Vladimír, jako mladý gymnazista byl tak zaujat jejich vzrušenými politickými diskuzemi, že netrvalo dlouho a začal pro ně plnit drobné úkoly. Tato činnost samozřejmě vedla i k postupnému rozšíření jeho politických styků. Počátkem roku 1908 patnáctiletý Vladimír odešel z gymnázia a vstoupil do strany bolševiků, kde se ihned zapojil do ilegální politické činnosti.

Následky tohoto rozhodnutí se daly čekat – série zatčení a uvěznění. Poprvé byl zatčen v březnu 1908, po propuštění koncem roku sice vstoupil do přípravného ročníku Stroganovské uměleckoprůmyslové školy, o politiku se ale zajímal dál. Již v lednu 1909 byl zatčen podruhé, ve vězení pobyl 3 měsíce. Pak se ale znovu vrátil do školy a začal se připravovat na studium v moskevském Učilišti malířství, sochařství a architektury ( v dnešní době věc nevídaná, přijala by dnes jakákoliv umělecká škola studenta bez dokončeného základního vzdělání a s dvěma pobyty ve vězení? A to bylo prosím v době carského tuhého politického režimu!!).

Třetí uvěznění za politickou činnost však přišlo velmi rychle, to však již v Butorské věznici trvalo téměř rok. Během pobytu ve vězení napsal Majakovskij své první básně.

Po propuštění se Vladimír rozhodl skoncovat s politickou činností a plně se věnovat uměleckému vzdělání. V roce 1911 konečně začal opravdu studovat na Učilišti malířství, sochařství a architektury.

V té době se Majakovskij seznámil se skupinou básníků, tzv. kubofuturistů, jejichž tvorba byla přesně to, co Vladimír cítil i v sobě. Jejich manifest, zvaný Políček veřejnému vkusu, Majakovskij spolupodepsal a zároveň v něm uveřejnil své verše.

Roku 1913 se Vladimír Majakovskij zúčastnil velkého turné futuristů po Rusku (škola šla opět stranou a nakonec z ní byl vyloučen!), kde společně s dalšími seznamovali veřejnost se svými futuristickými verši.

Asi bych měl alespoň trochu objasnit, co to vlastně futurismus, či dokonce kubofuturismus je. Omlouvám se těm, kteří futurismus dobře znají, tak pro nás ostatní: s turistikou to opravdu nemá nic společného, je to avantgardní umělecký směr, nazván podle italského il futuro – budoucnost, zásadně odmítající všechny dosavadní kulturní a umělecké hodnoty, stejně tak jakoukoliv tradici. Jejich původním cílem bylo ukázat moderní uspěchanou dobu, kterou nekritizovali, ale která se jim líbila. Častým námětem byla technika, z toho pak plynula jejich snaha o rychlost vyjadřování, kterou dosahovali zkratkovitostí a proměnlivostí básnického stylu. Tento směr byl velice populární zejména v Itálii a Rusku.

Opravdu pěknou ukázkou futurismu je Majakovského poema Oblak v kalhotách, kterou napsal v roce 1915.

A kubofuturismus? Název je odvozen od řeckého slova kubus, česky krychle, či kostka. Jedná se o zachycení složité skutečnosti z více úhlů pohledu, či geometrické uspořádání básně, která působí jako obraz a přitom zcela postrádá logiku. Důležitá je hlavně asociace – spojování slov vzdálených významů. ( Převzato z Wikipedie)

Ale vraťme se k Majakovskému. V roce 1915 byl mobilizován, měl však štěstí, na frontu ho neodveleli, nastoupil jako kreslič do vojenské automobilové školy v Petrohradu, kde sloužil až do roku 1917.

Při říjnové revoluci se přidal na stranu revolucionářů. Později pak ve své autobiografii napsal :

Přijímat, či nepřijímat? Taková otázka pro mne a další moskevské futuristy neexistovala. Moje revoluce. Šel jsem do Smolného. Pracoval. Vše, co bylo třeba.

(Vidíte? Zkratkovitost. Tak psal opravdový futurista.)

V letech 1919 – 1922 pracoval Majakovskij v ruské telegrafní agentuře ROSTA jako textař a malíř agitačních plakátů, tzv. Oken satiry.

V roce 1923 se podílel na vzniku umělecké skupiny LEF (levá fronta), která sdružovala nejen revoluční básníky, ale také výtvarníky, architekty a filmaře. Majakovskij v té době také hodně cestoval, navštívil kupříkladu Spojené státy, Kubu, Francii, Německo, dvakrát se také objevil v Praze ( r.1927 a 1929). O svých dojmech z pražského pobytu později napsal :

Velký večer ve vinohradském Národním domě. Bylo tam asi 1500 lidí. Přednášel jsem na téma 10 let deseti básníků. Pak přednesen úryvek ze 150 000 000 v překladu prof. Mathesia. O přestávkách jsem podepisoval knihy. Třista kusů. Nudná a těžká práce. Autogramy, toť československá vášeň.

Majakovskij byl mimořádně citlivý básník a nadšený agitátor. Tvořil až 18 hodin denně, především v hlavě. Teprve až byly verše hotové, přepsal je na papír. A psal opravdu hodně, po revoluci vydal každý rok práce na velký svazek sebraných spisů.

V posledních letech života se básník rozešel se skupinou LEF( podle jeho názoru byl LEF do sebe zahleděný estetický podnik a jejich novátorství považoval za skupinové podivínství) a vstoupil do organizace proletářských spisovatelů RAPP.

Jeho bývalí kolegové tento postoj považovali za zradu futuristického programu, ideologické útoky na něj se stupňovaly. Přesto byl Majakovskij stále nsmírně aktivní. Připravoval výstavu ke dvacátému výročí vlastní tvorby, pořádal zájezdy plné přednášek a recitací, často několikrát za den!

Zákonitě pak musela přijít reakce- nervové a fyzické vyčerpání…

Když se ho snažili zesměšnit, vštšinou vyhrál, když se ho snažili uštvat, podlehl. V dubnu roku 1930 se poslední Majakovského přednáška změnila na štvanici na vyčerpaného muže. Na básníka zaútočila skupina naverbovaných pologramotných mladíků se slovy : „ A kdy se Majakovskij konečně zastřelí? Vždyť všichni velcí básníci se zastřelili!“

A tak se zastřelil i Majakovskij. Před smrtí ještě napsal dopis s krátkou básní :

Jak se říká

příhoda je ukončena“

milostná loďka

rozbila se o všední život

s životem jsem vyrovnal své účty

není třeba přepočítávat

vzájemné bolesti

i urážky!

Buďte šťastni!

  1. dubna 1930 se básník zastřelil ve své pracovně. Jeho rakev byla byla vystavena po tři dny.- rozloučilo se s ním neuvěřitelných 150 tisíc lidí.

Karel Mičánek

Foto: web, mapy.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.