Většina čtenářů tuto ulici pravděpodobně zná, když jedete nahoru do lázní po Priessnitzově ulici, tak za železničním přejezdem asi po 100 metrech minete odbočku na krátkou Alšovu ulici a hned další odbočka, kousek pod pomníkem čarodějnic už je ulice Krameriova, tak řečená Kramerka. Je to dosti dlouhá ulice, která končí asi po 400 metrech křižovatkou s Muzikantskou stezkou, dále již ulice pokračuje s jiným názvem – K.H.Máchy.

Je to klasická ulice předválečných výstavných rodinných vil, mezi které se vměstnalo několik menších novějších rodinných domků. Před válkou to byla Philip Klein Strasse, pojmenována po známém a oblíbeném starostovi tehdejšího Frývaldova.

Po kom je ulice pojmenována dnes? Kdo byl Kramerius? Asi vám něco zůstalo v paměti ze školních let, přesto si dovolím čtenářům ukázat Václava Matěje Krameria jako zapáleného vlastence, neúnavného novináře, spisovatele a také vydavatele českých knih.

Václav Matěj Kramerius se narodil roku 1753 v Klatovech (pokřtěn byl jako Augustin Matěj – po otci, jméno Václav přijal až v pozdějším věku). Vystudoval jezuitské gymnázium v Klatovech. Poté nastoupil na Karlo-Ferdinandovu universitu v Praze, kde studoval filozofii a práva.

Během pražských studií si jako chudý student přivydělával, na přímluvu získal zajímavou práci u rytíře Jana z Neuberku, kde katalogizoval rozsáhlou knihovnu, opisoval staré rukopisy, dále také prováděl korektury textů pro řadu českých buditelů, vlastenců, kteří se odhodlali psát česky. Proč píšu „odhodlali“? České země byly v té době součástí mnohonárodní habsburské monarchie. I když tuhý feudalismus postupně končil, bylo zrušeno nevolnictví, zavedena všeobecná školská reforma, částečné zrušení cenzury, přesto byla Josefem II. v roce 1781 určena němčina jako jediný úřední jazyk pro celou monarchii. Takže koncem 18. století byl český jazyk v hlubokém úpadku, němčina se vyučovala a používala na školách i v běžné komunikaci vzdělanějších vrstev obyvatelstva. V češtině byly vydávány pouze knížky tzv. lidového čtení, jarmareční písně a podobně. Spisovná podoba češtiny prakticky nebyla ustálena.

A to byl pravděpodobně důvod, proč se mladý Kramerius rozhodl nevěnovat se v praktickém životě vystudovanému právu, ale pomoci českému jazyku.

Krátce pracoval jako soukromý učitel jazyka českého, pak roku 1786 nastoupil jako redaktor k Johanu Ferdinandovi ze Schönfeldu, který vydával Schönfeldské císařsko-královské poštovní noviny. K tomu krátká poznámka. Nebyly to první české noviny, vydávané v českých zemích. Opravdu první české noviny vznikly již v roce 1719 jako Pražské poštovní noviny. Vydával je Karel František Rosenmüller. Noviny zanikly v roce 1772, ale v roce 1782 se Rosenmüllerovi dědicové rozhodli noviny obnovit. Nebyli příliš úspěšní, tak roku 1785 předali vydavatelská práva Schönfeldovi.

Následujícího roku redakci novin posílila nová krev, Václav Matěj Kramerius. Nový redaktor byl velmi aktivní, takže počet odběratelů a čtenářů se během krátké doby výrazně zvýšil. Nabyté zkušenosti a také nechuť k povýšeneckému majiteli novin ho přivedly k rozhodnutí osamostatnit se a vydávat své vlastní noviny. Takže již od července 1789 začal vydávat své vlastní Pražské poštovní noviny. To se ovšem hrubě nelíbilo bývalému zaměstnavateli, a tak na základě úředního rozhodnutí musel Kramerius změnit název novin, nemohl tam být název poštovní, proto od roku 1791 noviny vycházely již pod názvem Krameriusovy císařsko-královské vlastenecké noviny.

Mnohostranně nadaný Kramerius zcela jistě přispěl k rozvoji publicistiky v českých zemích. Jako aktivní a zapálený novinář měl na starosti nejen redakci novin, ale také získávání informací ze světa, tisk novin a jejich expedici k čtenářům.

Krameriusovy noviny vycházely týdně v rozsahu 8-10 stran. Zajímavé je číslování stránek. Počínalo začátkem roku vydání, takže první noviny v roce mělo čísla stránek kupříkladu 1-8, další vydání již začínalo číslem stránky 9, takže někdy v polovině roku již první strana novin měla číslo stránky kupříkladu 243. Pokud si čtenář uschovával celý rok noviny, mohl se v nich probírat podle čísla stránky podobně, jako v knize. Noviny začínaly úvodní stranou, kde byla případná císařsko-královská nařízení a hlavní důležité zprávy, dále pak následovaly různé aktuality, dělené do odstavců. Články neměly název, odlišit se daly pouze podle uvedeného místa a data, případně dalším odstavcem. Devátá a další strana byla obvykle uvedena jako příloha, byly tam kupříkladu zveřejněné tahy loterie, inzeráty, či programy divadla.

Články většinou nebyly aktuální, vycházely s dvou až třítýdenním zpožděním, což je pochopitelné, v té době nebyla žádná moderní technika na předávání informací. Přesto se čtenář, byť se zpožděním dozvídal o dění v okolních zemích, dokonce i o válce mezi Ruskem a Tureckem v roce 1788.

Noviny vycházely vždy v pátek v 11 hodin, zájemce si je mohl koupit přímo u vydavatele za 5 krejcarů, většina novin však putovala prostřednictvím poštovních úřadů na venkov, kde si je čtenáři přebírali na poště během soboty. Platilo se předplatným, vždy na půl roku dopředu 2 zlaté 10 krejcarů.

Krameriovi se podařilo něco, co v této době nikomu jinému, české noviny byly v sobotu k dostání prakticky po celých Čechách i Moravě.

Avšak ještě větší význam pro rozvoj českého jazyka mělo založení České expedice v roce 1790. Bylo to vlastně nakladatelství, knihkupectví i antikvariát v jednom. Kramerius využíval svých novin k informaci o nových knihách, prostřednictvím pošty odesílal knihy odběratelům, takže většina českých knih se prodala prostřednictvím této zásilkové služby v počtu několika stovek kusů, což by v běžném kamenném obchodě prakticky nebylo možné.

Většina odběratelů knih České expedice byla také čtenáři jeho novin. To svědčí nejen o nebývalém obchodním nadání Krameria, ale také hlavně o jeho obrovské píli a pracovním zápalu. Když uvážíme to množství práce, kterou musel vykonat bez technických vymožeností dnešní doby, s problémy, které mu jako českému vydavateli působily c.k. úřady-od roku 1795 byla znovuzavedena přísná cenzura, tak je naprosto zřejmé, že Kramerius bezesporu patří mezi hlavní a důležité postavy českého národního obrození.

Po roce 1800 se Kramerius rozhodl vydávat vlastní spisy, určené pro venkovský lid, s jednoduchou češtinou a hlavně s mravoučným a vzdělávacím obsahem. V roce 1801 vydal spisek Večerní shromáždění Dobrovické obce, zaměřený k výchově dětí zásadám chování k čeládce a sousedům, nakládání se zvířaty, způsoby hospodaření sedláků.V podobném duchu pak byly další knihy, jako Dobrá rada v potřebě, Gastonovy knihy o dobrém zvědění mládeže a podobně.

V posledních letech života byl již Kramerius vážně nemocný, trpěl revmatismem a plicní chorobou. V březnu 1808 Václav Matěj Kramerius zemřel, krátce po svých 55. narozeninách. Pohřben byl v Praze Na Olšanech.

Je nesporné, že Václav Matěj Kramerius se nebývalou měrou zasloužil o přežití českého jazyka během tvrdé a přísné germanizace v 18. a počátkem 19.století v rakouské monarchii.

Díky, Václave Matěji Kramerie!!

Poznámka : V textu uvádím název novin Krameriusovy noviny, ulice v Jeseníku se jmenuje Krameriova, proč? Název novin uvádím v tehdy užívaném znění, Jméno ulice již podle dnešních pravidel českého jazyka, podobně i poděkování v závěru článku.

Karel Mičánek

Foto: mapy.cz, web