Karel Mičánek: Ulice v Jeseníku – Kaplického

Vsadil bych se, že většina čtenářů ani netuší, že máme ve městě ulici Kaplického. Kromě toho, že je to asi nejkratší jesenická ulice, necelých padesát metrů, je to ulice slepá, takže na ni většinou přijdou jen ti, kteří na této ulici bydlí. Těch také moc nebude, na ulici je jen několik rodinných domků. Kde ji najdeme? Na severním konci Husovy ulice, kde dále již začíná ulice Na jatkách, je přímo v zatáčce odbočka do kopce na ulici Kaplického.

Ulice je pojmenována po spisovateli Václavu Kaplickém. O spisovateli Kaplickém se dnes příliš nemluví, většinou si Kaplického vybavíme jen v souvislosti s románem Kladivo na čarodějnice, a jeho ostatní tvorba pomalu upadá v zapomnění. Přesto Václavu Kaplickému nepochybně patří čestné místo v historii české literatury. V roce 1978 byl oceněn čestným titulem- Národní umělec.

Václav Kaplický se narodil v roce 1895 na selském dvoře Červený Dvůr poblíž Sezimova Ústí, kde otec Václava hospodařil jako nájemce. Tam ale příliš dlouho nepobyl, od roku 1904 již bydlel v Táboře, kde studoval na gymnáziu, po pár letech však z gymnázia odešel a nastoupil na reálku (dnes bychom řekli průmyslovka). Roku 1914 odmaturoval, krátce pracoval v Táboře jako železniční dělník, ale již na jaře roku 1915 byl odveden do armády na haličskou frontu – světová válka již byla v plném proudu. V roce 1916 byl zajat ruskými vojsky a po krátké internaci již vstoupil do československých legií-prvního střeleckého pluku. Zde začala jedna z nejdůležitějších kapitol spisovatelova života, která přes všechny další historické a politické změny během následujících let stále silně ovlivňovala Kaplického běžný život až do jeho konce. Proto mi dovolte být poněkud obšírnější.

Původní cíl krajanů, houfně vstupujících v ruském zajetí do československých legií – bojovat proti Rakušákům, Němcům a Maďarům za vznik Československé republiky se v relativně krátkém čase stal záměrem čistě mocenským, kdy ve službách vítězných mocností Dohody bojovali proti tehdy vzniklé Rudé armádě.

Ve většině historických pramenů se tvrdí, že československé legie vytvořily v krutých dobách občanské války dočasné ostrovy demokracie a stability. Kaplický však na základě svých osobních zkušeností tuto skutečnost popisuje zcela jinak, kdy se o humanismu dá hovořit pouze v roce 1917 a počátku roku 1918, dále však podobně jako u ostatních bojujících stran docházelo k mučení, drancování a znásilňování, takže v letech 1919 a 1920 již čeští legionáři byli u domácího obyvatelstva bráni jako nepřátelská okupační armáda.

Podobně se vyvíjely vztahy i v samotné dobrovolnické armádě, kde v první linii vojáci bojovali a umírali, a armáda v zázemí, která si užívala pohostinství místních diktátorů, zcela závislých na přítomnosti československých legií.

Václav Kaplický se jako delegát zúčastnil jednání s armádním velením, které původně dobrovolnickou armádu chtělo přetvořit na běžnou armádu s vypláceným žoldem. Nečekaným výsledkem jednání bylo zatčení těch delegátů, kteří se změnou nesouhlasili, a jejich internace na poloostrově Gornostaj poblíž Vladivostoku.

K tomu krátká poznámka: z dnešního pohledu to bylo spíše logické vyústění sporu, československé legie bojovaly v Rusku proti bolševické vládě společně s francouzskými a britskými intervenčními silami, takže přetvoření v běžnou armádu požadovaly hlavně tehdejší evropské mocnosti, kterým bylo obtížné odporovat. Idealistů, podobných Kaplickému bylo v legií pravděpodobně méně, než mladých mužů, dychtících po dobrodružství a boji. Václavu Kaplickému však tento životní postoj přetrvával celý život. Bytostně nesnášel násilí, vojenský dril a sociální nespravedlnost.

Spisovatel celou legionářskou anabázi popsal v románu s názvem Gornostaj. Všichni internovaní legionáři pak byli ve výstupních vojenských dokumentech označeni za zrádce, což jim velmi zkomplikovalo možnosti uplatnění po návratu do vlasti.

Román Gornostaj byl pak vydán až v roce 1936, ve dvacátých letech bylo vydání takové knihy politicky nemožné. Je zajímavé, že tento román vyšel i dobách tuhého komunismu v roce 1955 a také 1982, i když spisovatel o ruských bolševicích nenapsal nic dobrého, spíše naopak.

Také Václav Kaplický to po návratu neměl jednoduché, nakonec získal místo úředníka na sekretariátu Svazu československých legionářů (staral se o poštu), později přešel na Ministerstvo národní obrany, kde pracoval až do počátku roku 1922. Stále více však jej to táhlo k práci publicisty, postupně pracoval v několika nakladatelstvích, z počátku jako úředník, pak ale již jako odpovědný redaktor. Od roku 1950 se pak cele věnoval pouze literatuře.

Během svého života napsal 15 historických románů, namátkou uvedu :

Hvězda na východě – 1946 voják, legionář se vrací do osvobozené vlasti a nenachází takovou zemi, za kterou bojoval, osvobozenou především od sociálního útisku

Železná koruna – 1954 rozsáhlý román o utrpení lidu po třicetileté válce

Kladivo na čarodějnice – 1963 čarodějnické procesy ve Velkých Losinách, v r. 1969 natočil Otakar Vávra stejnojmenný film

Táborská republika – 1969 slavná doba husitská

Kromě toho Kaplický napsal řadu menších autobiografických próz, knížky pro děti a mládež, poznámky z cestování po českých zemí i Evropě, zkrátka jako spisovatel příliš nezahálel.

Ale vraťme se k životu Václava Kaplického. Druhá světová válka spisovatele zastihla jako vojáka v záloze, takže při mobilizaci nastoupil ke svému pluku v Českých Budějovicích. Jak víme, mobilizace byla pak odvolána a vojáci se neslavně vrátili domů. Následnou okupaci Kaplický nesl velmi těžce – „Všichni přátelé nás opustili, dokonce zradili. Francie nás nechala napospas fašistické zvůli, i když s námi měla spojeneckou smlouvu, podobně se zachoval i Sovětský svaz, k němuž tak mnozí upírali zrak jako k našemu nespolehlivějšímu ochránci.“

Kaplický nikdy netoužil po politické kariéře, ale vždy měl o politické situaci přehled, nebál se prosazovat své názory, i když jeho kritika byla mnohdy přijímána s nelibostí.

I když jeho politické názory byly vždy spíše levicové, přesto Václav Kaplický nikdy nevstoupil do komunistické strany, což mu zvláště po roce 1948 přinášelo mnohé problémy. Režim vyžadoval poslušnost a chtěl mít nad všemi stálý dohled. K tomu Kaplický napsal: „Po roce 1948 musel i portýr vyplnit čtyřstránkový dotazník, sepsat podrobný životopis a vyznat se ze všech svých hříchů“. (Nepřipomíná vám to dnešní dobu dotazníků a strukturovaných životopisů?)

Spisovatel velmi těžce nesl, když se vládním nařízením zakázala činnost soukromých nakladatelství : „ V některé tupé hlavě se zrodila scestná myšlenka monopolizace vydávání knih u nás a to ještě pod státním dozorem“

Přesto Václav Kaplický v celé době komunismu pilně psal a publikoval, pravděpodobně tak miloval tvorbu a psaní, že se s komunistickou diktaturou natrvalo smířil.

Václav Kaplický zemřel v Praze v roce 1982 a je pochován na čestném místě na Vyšehradském hřbitově.

A jak je tomu se znalostí knih Václava Kaplického dnes? Zjistil jsem, že kromě několika vydání Kladiva na čarodějnice a jedné dětské knížky nebyla od roku 1989 znovu vydána ani jedna spisovatelova kniha. Pravda, o husitské době se dnes dočítáme, že husité byli hlavně barbaři, kteří zapalovali hrady a kostely, rabovali kláštery, zkrátka lupiči a lapkové, takže proč vydávat knihy, které husitskou dobu opěvovaly.

Podobně je tomu i u československých legionářů v Rusku. Dočítáme se, že ovládali takřka celé Rusko, že byli jedinou záchranou obyvatelstva před bolševickými hordami, tak proč vydávat knihu, která skutečnost autenticky popisuje, ale jinak, než bychom si přáli.

Je mi to opravdu líto, že po změně režimu se mění i dějiny, tedy ne ty skutečné, ale jejich výklad. Po roce 1948 bylo vše kolem první republiky špatné, střílelo se do dělníků, všichni továrníci byli vykořisťovatelé, z rolníků se stali kulaci. Mnoho starších pamětníků z toho mělo legraci, i když to příliš navenek nedávali.

A dnes jsme na tom dosti podobně. Naše děti se opět učí dějiny jinak, než jsme se učili my, naši bývalí přátelé a spojenci jsou největšími nepřáteli, a naši dřívější nepřátelé jsou nejlepšími kamarády. Inu asi se musíme smířit s tím, co tvrdí klasikové již stovky let-

Dějiny vždy vykládá vítěz!

Karel Mičánek

Foto: www.mapy.cz