Karel Mičánek – Ulice v Jeseníku – kpt. Jaroše (Česká Ves)

Pokud se vydáte pěšky z centra Jeseníku směrem po proudu řeky Bělá a to buď po ulici Březinově, či páteřní Bezručově, tak asi po 50 metrech za cedulí Česká Ves odbočte vlevo k penzionu Šafrán a jste na ulici kpt. Jaroše. Je to opravdu krátká ulička, kromě již zmíněného penzionu tam naleznete asi 10 řadových domků, dále ulička pokračuje přímo, ale již pod jiným jménem – Haškova.

Je to velmi mladá ulice, vznikla a byla pojmenována někdy koncem sedmdesátých let minulého století, tehdy se v Jeseníku a jeho okolí hojně stavělo, úroková sazba úvěru na stavbu řadového domku se pohybovala kolem 2 % na celou dobu splácení, tedy až 30let.

Zdroj: mapy.cz

Kdo to tedy byl kapitán Jaroš, po kterém je ulice pojmenována? My pamětníci to samozřejmě víme, hrdina od Sokolova, který v roce 1943 zahynul v boji s německými fašisty útočícími na Sovětský Svaz.

Otakar Jaroš se narodil v Lounech v roce 1912. Rodiče se brzy po narození syna odstěhovali do Mělníka, kde také Otakar po základní škole nastoupil na reálné gymnázium, studium ale nedokončil a přestoupil na Vyšší elektrotechnickou školu v Praze, kterou zdárně absolvoval. V roce 1934 byl odveden k prezenční službě do armády. Vojenská služba se mu dosti zalíbila, proto absolvoval školu pro důstojníky v záloze a následně Vojenskou akademii v Hranicích, takže již v roce 1937 nastoupil do služby jako poručík Telegrafního vojska (zní to trochu archaicky, já vím, ale až v roce 1945 se tato část armády přejmenovala na Spojovací vojsko).

Vojenské služby si mladý Otakar moc neužil, po německé okupaci v roce 1939 byla armáda rozpuštěna, a civilista Jaroš nastoupil do práce na poštu v Náchodě. Ani tam ale dlouho nepobyl, po několika nezdařených pokusech se mu podařilo dostat se přes hranice do Polska, kde vstoupil do legionu východní skupiny čs. armády v zahraničí. Po přepadení Polska Německem pak legion ustoupil na východ, kde se pak podobně jako mnoho jiných zahraničních vojáků dostal do sovětské internace ve městě Suzdal. V té době Jaroš již velel telegrafní četě. V roce 1941 pak byl převelen do Moskvy jako radista u československé vojenské mise. Současně byl připravován pro výsadek na Slovensko, k tomu však již nedošlo, Německo vojensky napadlo Sovětský svaz a původní plány byly zrušeny. V únoru roku 1942 byl Otakar Jaroš převelen do Buzuluku, kde byl zároveň jmenován velitelem 1. roty, což, jak všichni vojáci, i ti bývalí vědí, bylo jasným potvrzením jeho velitelských kvalit.

V lednu 1943, již jako nadporučík, nastoupil Otakar Jaroš s prvním československým samostatným polním praporem na frontu, opět jako velitel první roty. Dlouhý a obtížný přesun, nejprve vlakem, pak pěšky, skončil 1. března v Charkově. Z původně plánovaného delšího odpočinku sešlo, Němci prorazili Voroněžskou frontu a valili se přímo na Charkov. A zde se začíná poslední etapa Jarošova života, zakončena hrdinskou smrtí. Proto se pokusím vše poněkud podrobněji popsat.

2. března vojáci ostrým pochodem vyrazili k frontové linii poblíž řeky Mož, kde měli zabránit dalšímu postupu německé armády. 4. března se již přesunuli na protější stranu řeky Mož poblíž vesnice Sokolovo, kde vybudovali obranu. Velitelem obrany byl jmenován nadporučík Jaroš. Postupně přibývalo drobných střetů s německými předsunutými oddíly, které Jarošovi vojáci bez větších problémů zvládli.

Avšak 8. března odpoledne zaútočilo najednou 14 německých tanků. Také tento útok byl pomocí dělostřelecké baterie za řekou a protitankových prostředků obránců odražen, dokonce tři nepřátelské tanky zůstaly na místě a vyvalil se z nich mohutný dým. Obránci Sokolova jásali, hned při prvním boji dokázali zničit tři tanky!

Bohužel, ve skutečnosti se však jednalo o průzkum bojem, spojený s válečnou lstí. Osádky tanků zásah imitovaly dýmovnicí. Když pak o několik hodin později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou sokolovskou obranu. Několika přesnými výstřely zlikvidovali jedno ze dvou protitankových děl a těžký kulomet, takže obránci přes veškeré úsilí nedokázali zadržet lavinu téměř čtyřiceti tanků a obrněných transportérů, která se na ně valila. Přesto se ještě několikrát podařilo odrazit pěchotu, ztráty však byly těžké.

Nakonec zbývající obránci zaujali kruhovou obranu u sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště. A právě v těchto bojích byl zabit nadporučík Otakar Jaroš. Podle vojáků jeho roty se chystal hodit granát pod německý tank a byl zasažen kulometnou dávkou přímo do prsou.

Už se tedy nedozvěděl, že přes obrovskou německou přesilu se jeho vojákům podařilo udržet předsunuté postavení až do chvíle, kdy se oteplilo a z řeky Mož se stala těžko překonatelná protitanková překážka, takže další postup německé armády se velmi zkomplikoval.

Nadporučík Otakar Jaroš byl za své hrdinství vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a jako prvnímu cizinci mu bylo také uděleno nejvyšší sovětské vojenské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. V samotném závěru války byl Otakar Jaroš povýšen na kapitána pěchoty.

V dalších poválečných letech se kapitán Otakar Jaroš stal symbolem hrdinství v boji proti fašistickému Německu. V řadě měst nejen v českých zemích, ale i na Slovensku nalezneme ulice s jeho jménem, v mnoha místech jsou pamětní desky, či pomníky kapitána Jaroše. Také v Jeseníku někdy v sedmdesátých letech tehdejší národní výbor vybral pro novou ulici jméno kapitána Jaroše.

Zdroj: Wikipedie

V roce 1974 natočil známý filmový režisér Otakar Vávra dvoudílný velkofilm Sokolovo. I když je toto dílo poněkud poplatné době svého vzniku, (Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!) přesto divák obdivuje hrdinství tehdejších mladých lidí, kteří neváhali položit život za svobodu naší československé republiky.

O to více zaráží, že v dnešní době, více než 70 let po válce se najdou publicisté, kteří podobně jako dřívější svazáci, kteří jezdili v padesátých letech vysvětlovat rolníkům, že JZD je pro ně to nejlepší, i když vůbec zemědělství nerozuměli, tvrdí, že komunistický režim Jarošovo hrdinství zneužíval hlavně pro svou propagaci.

Pravidelně se můžeme dočíst, že Otakar Jaroš neměl rád komunisty, i když z historie víme, že tehdejší armáda byla zásadně naprosto apolitická, podobně jako je tomu u naší armády dnes.

Samozřejmě v Rudé armádě byli politrukové (pro mladší generaci političtí zástupci), ale v československém praporu žádní politrukové nebyli, prapor nebyl součástí Rudé armády, i když mu vojensky podléhal. Ono na tyto chytráky platí přesně to pořekadlo – Poturčenec horší Turka. My Češi opravdu máme tu podivnou vlastnost, zalíbit se „vrchnosti“ za každou cenu. (Tu „vrchnost“ si domyslete sami). Takže když v dobách komunismu po válce města stavěla pomníky hrdinnému kapitánovi a pojmenovávala po něm ulice, dnes tvrdíme, že to byla komunistická propaganda, ne trvalá vzpomínka na skutečného hrdinu.

Zdroj: http://www.strejdamila.estranky.cz

Podobné je to i s další českou specialitou, povyšování válečných hrdinů in memoriam. V roce 2009 senát navrhl povýšit kapitána Jaroše do generálské hodnosti. Tehdejší prezident Klaus to odmítl. Vojenská hodnost se totiž neuděluje jako odměna. Ta vyjadřuje míru kvalifikace, vzdělání a schopnosti velet vojenským jednotkám. Ti hrdinní vojáci, kteří ve válce padli, zcela jistě nebyli hrdiny proto, aby získali generálskou hvězdičku. Byli to prostě vlastenci, kteří bojovali za svou zemi.

Nedávno někdo z Vojenského historického ústavu řekl: „Nemusí to trvat dlouho, a z učebnic dějepisu se dozvíme, že Reinharda Heydricha zlikvidovala skupina českých generálů!“

Je jasné, že ti, kdo takové věci navrhují, chtějí zviditelnit jen a hlavně sami sebe, bez ohledu na názor potomků padlých hrdinů.

Až někdy půjdete klidnou uličkou kapitána Jaroše, zkuste si vzpomenout na člověka, vojáka a vlastence, který svým hrdinstvím přispěl k tomu, že dnes žijeme v klidu a míru.

Karel Mičánek

https://www.de-rxpharmacy.com/doxycyclin/