Jedná se o dosti známou jesenickou ulici, před válkou to byla Bergstrasse, česky Horská ulice, po roce 1945 dostala (možná náhodou) jméno českého básníka Josefa Hory. Kde jí najdete? Vydejte se (pěšky) z Masarykova náměstí, kolem Katovny, Jiskry a dál přes pěší most navazující na Husovu ulici. Těsně za řekou odbočte vpravo a v tu chvíli  stojíte „na úpatí“ velmi strmé ulice proplétající se mezi rodinnými domy, nesoucí jméno Josefa Hory (lidově “Horovka“).

V první polovině 20. století to byla opravdu noblesní ulice, bylo tam jen několik velkých vil místních továrníků a podnikatelů např. pánů Raymanna a Regenhardta, a pár domků pro sloužící nebo zahradníka. S ulicí těsně sousedil městský park, který vlastně začali budovat výše jmenovaní jeseničtí donátoři, ale o tom až někdy jindy.

Teprve v 6o. letech minulého století se ulice začala zaplňovat menšími domky, stavěnými většinou svépomocí, jak bylo tehdy zvykem. Tehdy ještě byla ulice Josefa Hory jako uzavřená smyčka, kde severovýchodní část byla dobudována hlavně bytovými domy OKAL pro zaměstnance Rudných dolů. Někdy v 90. letech pak nějaký „chytrák“ na radnici rozhodl, že tato část ulice se bude jmenovat Skupova, takže ulice Josefa Hory se stala rázem poloviční, a ti, co bydleli na té ztracené polovině, si museli na úřadě změnit adresu na Skupovu. Už se asi nikdy nedozvíme, koho a hlavně proč někoho napadla taková hloupost.

Ulice Josefa Hory. Příjmení Hora je dosti časté, v Česku jich žije v současnosti 1815, v samotném Jeseníku jich je deset. Kdo tedy byl Josef Hora? Český básník, překladatel, novinář a literární kritik. A nebyl to jen tak ledajaký tvůrce, v roce 1945 byl jako první v Československu jmenován národním umělcem.

Josef Hora se narodil v roce 1891 v Dobříni u Roudnice nad Labem na statku, patřícím matčiným rodičům. Ti se brzy odstěhovali do domku poblíž statku, takže mladí manželé mohli hospodařit sami podle svého. Bohužel Josefův otec nebyl příliš dobrý hospodář, takže rodina již v roce 1893 statek prodala a odstěhovala se do Prahy. Po třech letech se rodina se třemi dětmi rozpadla, otec se vrátil ke své matce do Kamenných Žehrovic a matka se dvěma staršími dětmi k příbuzné do Roudnice. Nejmladší Josef se pak vrátil k dědečkovi a babičce do Dobříně, kde také začal chodit do školy. Po několika letech se Josef vrátil ke své matce do Roudnice, kde začal navštěvovat gymnázium.

Proč o tom tak podrobně píšu? Inu proto, že mi tento způsob rodinného života dosti připomíná dnešní dobu, kdy se rodí děti bez manželství, rodiče se rozcházejí, děti žijí u příbuzných, zdá se tedy, že i v té dávno minulé době, kdy manželství bylo pro výchovu dětí takřka zásadní se děly věci, o kterých se v povinné školní četbě nemluvilo. Svět se sice stále rychleji mění, ale chování lidí je pořád stejné.

Ale vraťme se k Josefu Horovi. Na roudnickém gymnáziu maturoval v roce 1910 a pak okamžitě následovalo studium na právnické fakultě v Praze, které ukončil v roce 1916. Stále však bydlel v Roudnici, kde prožil celá válečná léta.

Dlouhá léta, strávená mimo kulturní centrum zcela jistě ovlivnila i jeho literární počátky. Verše psal a sporadicky publikoval již v 17 letech, první knihu básní vydal ve 24 letech, ale v těžké válečné době kniha zcela zapadla., Mladý autor začal vážně uvažovat, zda má smysl se trápit nad básněmi, které nikdo nechce. Aby si vydělal na živobytí, spolupracoval s Rudými proudy, časopisem soc. demokracie na Podřipsku. Psal úvahy o socialismu, dělnickém hnutí, o církvi a náboženství, po tři roky zásoboval časopis seriálem Dopisů z Prahy, kde různé politicko společenské úvahy spojoval s realitou pražského života. Také začal úspěšně recenzovat současnou českou literární tvorbu.

Novinářská činnost byla pro mladého Josefa neocenitelnou praxí. Rozšiřovala mu obzor, prohlubovala jeho vzdělání. Úspěšná práce pro noviny mu vrátila ztracenou sebedůvěru a tvůrčí elán. Josef Hora začal znovu psát a publikovat verše.

Dlouholetá spolupráce se sociálnědemokratickým tiskem nakonec v roce 1919 přivedla Josefa Horu do Prahy, kde vedl kulturní rubriku Práva lidu.

Po příchodu do Prahy se Horův život zásadně změnil. Z maloměstského klidu vpadl přímo do středu kulturního a politického života, z neznámého začátečníka se během dvou – tří let stala výrazná osobnost literárního života, uznávaný básník, kritik a publicista, kolem něhož se začínala soustřeďovat nová básnická generace.

V roce 1928 vznikla Horova největší básnická skladba Deset let ( vyšla v roce 1929 a získala státní cenu). V deseti zpěvech básník podává obraz světa, který se vzpamatovává z válečného vraždění, sleduje lidstvo na jeho cestě za velkou nadějí až k hořkému poznání, že sen se nenaplnil.

Rostoucí nespokojenost s vývojem dělnického hnutí a hlavně politikou komunistické strany po nástupu Klementa Gottwalda do vedení strany vyjádřil Josef Hora počátkem roku 1929 spoluautorstvím tak zvaného Manifestu sedmi, podepsaného předními komunistickými spisovateli a básníky, mezi jinými kupříkladu Ivanem Olbrachtem, Vladislavem Vančurou, a Jaroslavem Seifertem. Jak se dalo čekat, všech sedm podepsaných bylo velmi rychle ze strany vyloučeno, ( i když musím doplnit, že někteří z nich se po čase do strany vrátili). Josef Hora ještě téhož roku přešel do kulturní rubriky Českého slova, kterou vedl až do roku 1941.

Od konce dvacátých let už Josef Hora patřil k uznávaným osobnostem českého kulturního života. Jeho knihy byly dobře hodnoceny kritikou a odměňovány cenami. V letech 1929 – 32 vydával Hora vlastní časopis Plán, revue pro literaturu, umění a vědu.

I když byl z komunistické strany vyloučen, jeho levicový světonázor k myšlence socialismu to nijak nezměnilo, o čemž svědčí i celá jeho tehdejší publikační činnost. Postupně se však v těchto podivných letech, kdy těsně za našimi hranicemi se v Německu probouzel fašismus měnil jeho názor na úlohu literátů. Vědomí tradice jako tvorby budoucnosti se stalo novým zdrojem Horovy tvorby v době přímého ohrožení naší existence.

Umění, literatura, poesie, ať jim vytýkáte, co chcete, píše po Mnichovu, budou jednou naší nejúčinnější zbraní. Kdo by se jich nechápal, oslabuje sebe i národ a připravuje se k duchovní sebevraždě.

V roce 1938 po Mnichovu a obsazení Rakouska Německem vydal Josef Hora sbírku básní Domov, kde svým specifickým způsobem vzdával čest velkým tvůrcům české kultury Máchovi a Vrchlickému a zdůraznění jejich živého odkazu. V závěru sbírky je pak slavný a velmi známý Zpěv rodné zemi, kde básník vytvořil opravdu monumentální obraz nepřetržité kontinuity země a národa, přecházející z věků do věků.

Podobně básník odpověděl na obsazení Československa. Již koncem roku 1939 vydal básnickou povídku Jan Houslista. Slavný hudebník se vrací po letech z ciziny ve chvíli, kdy jeho malá země prochází osudovou zkouškou. Zůstává a znovu pro ni začíná pracovat svou hudbou. Vedle obrazů ohroženého domova obsahuje povídka i konkrétní výzvy k vlastenectví a odporu. Kniha byla do konce roku 1940 vydána pětkrát (!!!), byla pochopena jednoznačně, což také svědčí o básníkově obrovské občanské statečnosti.

V roce 1940 odešel Josef Hora na zdravotní dovolenou a do redakce se již nevrátil. Silně se u něj již začala projevovat Parkinsonova choroba, takže přestal legálně publikovat. V různých sanatoriích a také doma prožil těžkou dobu okupace. Určitě vás ale napadne otázka, jak je to možné, že během okupace nebyl zatčen gestapem? Pamětníci potvrdili, že zatýkací komando přijelo do sanatoria, ale když viděli, v jakém zuboženém stavu básník je, tak mávli rukou, taková troska pro nás není nebezpečná, a odjeli.

Přesto však ještě básník dokázal napsat tři knihy veršů ( všechny byly vydány posmrtně).

Ve svých verších popisuje svůj poslední zápas s časem a chorobou, na jehož konci byl už jediný cíl : Být svědkem rozhodného boje, k němuž se troubí nad námi.

Josef Hora přežil osvobození o 6 týdnů. Zemřel 21. června 1945. Den po smrti mu byl udělen titul národního umělce.

Karel Mičánek

Foto: web, jf