Když jdete po Lipovské na západ a na poslední křižovatce před železničním přejezdem odbočíte doleva, jste na Janáčkově ulici. Je to nenápadná a tichá ulička rodinných domků, minete ulici Jaroslava Ježka a po pár krocích jste u mostu přes Staříč, tady také ulice končí. Za Staříčí je již areál bývalé textilky Moravolen, pamětníci si možná vzpomenou na starý název „Bělidlo“.

Nevím, koho napadlo tuto ulici nazvat jménem Leoše Janáčka, tento světoznámý hudebník a skladatel byl během celého svého života opakem nenápadnosti a tichosti.

Kdo vlastně byl Leoš Janáček? Všichni víme, že to byl slavný hudební skladatel, a to je tak asi všechno.Když jsem se začetl do podrobnějších informací – na internetu najdete vše, začal mi být Janáček bližší a sympatičtější, než jak jsem si jej pamatoval z povinných návštěv koncertů vážné hudby během mé školní docházky.

Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na Frýdeckomístecku v roce 1854 do rodiny místního učitele a varhaníka. Základy hudebního vzdělání získal v rodině a pak jako fundatista( studium bylo hrazeno z odkazů klásteru) ve Starobrněnském augustiánnském klášteře (1865-69). Po ukončení studia na učitelském ústavu (1869-72) v Brně krátkou dobu pracoval jako pomocný učitel. V letech 1874 -75 studoval hudbu na pražské varhanické škole- zde se také spřátelil s Antonínem Dvořákem. Další hudební vzdělání se snažil získat během nepříliš dlouhých pobytů na konzervatořích v Lipsku a Vídni.

Konečně se vrátil domů do Brna kde v roce 1881 založil a posléze řídil Brněnskou varhanní školu, ve které během mnoha let ( až do roku 1919) vychoval nejméně 2 generace vynikajících muzikantů a učitelů hudby. V roce 1919 Janáček založil nejprve soukromou a o rok později již Státní hudební a dramatickou konzervatoř Brno. Janáček vždy usiloval o vysokou úroveň hudebního vzdělání, jeho snem bylo vytvoření vysoké hudební školy v Brně. Ta však vznikla až v roce 1947 a nese název Janáčkova akademie múzických umění v Brně, známa je spíše pod zkratkou JAMU.

Ale vraťme se k Janáčkovu hudebnímu dílu, které stále obdivuje celý svět. Skladatel dlouho hledal svůj osobitý styl tvorby. Teprve jeho třetí opera – Její pastorkyňa ( 1903), na které pracoval takřka 10 let, byla úspěšná. Zde Janáček zcela novým, tvůrčím způsobem využil tak zvaných nápěvků mluvy- z přirozeného spádu mluvené češtiny odvodil pro něj typické melodické obrazy. Inspirován moravskou lidovou písní, studoval rytmiku a intonaci, což následně převáděl do své hudby.

Opera Jenúfa (jak je v cizině zvána Její pastorkyňa) dosáhla světového ohlasu a je právem nazývána jako moravská národní opera.

Podobně si svět získalo jeho další hudební dílo – Glagolská mše (1926), kantáta pro sbor, orchestr a varhany. I když se jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba křesťanský charakter. Když Ludvík Kundera, profesor na brněnské konzervatoři a dřívější Janáčkův žák, psal o Glagolské mši a skladateli jako o „ pevně věřícím starci“, Janáček se tvrdě ohradil : „ Žaden stařec, žaden věřici, mladiku!“. I když většinu života skladatel pobýval v Brně, ten severomoravský přízvuk si ponechal!

Mezi hudebníky i posluchači klasické hudby se traduje, že Janáčkova hudba je složitá a posluchačsky náročná a je složitá i pro interprety( jako hudebně nevzdělaný, ale vděčný posluchač to mohu potvrdit). Úspěch jeho tvorby a originalita, kterou lidé přijali s nadšením až ve dvacátých letech minulého století, závisela také na tom, že jeho díla vycházejí z běžného života. Nejsou to žádné velké operní příběhy, ale běžné situace a hledání kouzla v nich. To žádný skladatel před Janáčkem nezkusil, jeho opery vycházejí z reality a běžné každodenní mluvy.

Hudební vědec Hans Stuckenschmidt napsal

Janáček je nejoriginálnější zjev v kategorii osobností kolem roku 1900. Všechno, co dělá jako hudebník, nese pečeť jeho impulsivní, naprosto nezávislé osobnosti. Nechce se podřídit žádnému schematu a přistupuje ke kompozici pokaždé znovu tak, jakoby hudba před ním ještě vůbec nebyla vynalezena.

Krásně řečeno! Právě v tom tkví skladatelova genialita. I když Janáček stále zůstával víceméně na Moravě ( Brno, Luhačovice, Hukvaldy), jeho hudba dobyla svět.

Janáček během svého života vytvořil dlouhou řadu hudebních děl jak vokálních, tak instrumentálních, přípomenu snad ještě Lašské tance, operu Příhody lišky Bystroušky a rapsodii Taras Bulba.

Leoš Janáček zemřel nečekaně v srpnu 1928 po krátké nemoci ( zápal plic) v ostravské nemocnici, když se nachladil při svém prázdninovém pobytu v Hukvaldech.

Morava ale na svého skladatele nezapoměla. Leoš Janáček má v Brně své náměstí, vysokou školu( JAMU), divadlo, památník v domě kde až do své smrti bydlel, a také světově proslulé hudební kvarteto. Letiště v Mošnově nese také jeho jméno, v rodných Hukvaldech je památník Leoše Janáčka v domě, který patřil jeho příbuzným a kam často přijížděl za odpočinkem. Dokonce i ve vesmíru je Janáček – kráter na planetě Merkur, pojmenovaný po českém skladateli.

Také v Jeseníku máme Janáčkovu ulici, i když s velkou pravděpodobností skladatel Jeseník, tehdejší Frývaldov nikdy nenavštívil. Jeho oblíbeným lázněmi byly blízké Luhačovice.

Až příště půjdete, či pojedete Janáčkovou ulicí, vzpomeňte si na rodáka z Hukvald, který opravdu dobyl celý svět. A to žil v době, která vůbec nebyla klidná a pohodová, jako je ta dnešní, to jen my si namlouváme, že pro samé starosti a problémy nemáme na nic kloudného čas. A doma si pak večer poslechněte nějakou příjemnou skladbu z vaší domácí diskotéky, nevadí, že to nebude Janáček.

Ještě jedna zajímavost. V republice v současnosti žije celkem 1068 Janáčků, v našem Jeseníku máme Janáčky 3. Opravdu by mne zajímalo, zda některý z nich je původem někde z Podbeskydí, možná máme mezi námi vzdáleného příbuzného slavného skladatele. Budu rád, když se ozvete.

Karel Mičánek

Foto a mapa: web