KAREL MIČÁNEK – Ulice v Jeseníku – Havlíčkova

Když půjdete po Čapkově ulici k IPOSu a na poslední křižovatce odbočíte doprava, jste na Havlíčkově ulici. Před válkou se jmenovala Engelbergstrasse, tehdy to byla ulička s pár domy Do délky a početnosti domů se rozrostla teprve v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy na Havlíčkově stavěly Rudné doly domky pro své zaměstnance.

Karla Havlíčka Borovského, českého básníka a novináře, po němž se ulice dnes jmenuje, určitě všichni pamatujete ze školy, jen málokdo by si nevzpomněl na jeho Tyrolské elegie, či Krále Lávru.

Přesto se pokusím ukázat Karla Havlíčka, považovaného za zakladatele české žurnalistiky také z trochu jiného pohledu, než byl ten školní.

Nejprve trochu historie. Karel Havlíček se narodil v roce 1821 v Borové u Přibyslavi (odtud také jeho přídomek Borovský, kterým podepisoval svá literární díla). V roce 1833 začal studovat gymnázium v Německém Brodě ( dnes Havlíčkově Brodě), roku 1838 studia zdárně ukončil a v témže roce začal studovat v Praze filosofii. V roce 1840 se rozhodl stát se českým knězem a vstoupil do kněžského semináře. Bohužel však brzy zjistil, že církevní škola je velmi konzervativní a v duchu spíše protinárodním, proto již v roce 1841 seminář opustil ( přesněji řečeno, byl vyloučen pro špatné chování!). Po celý další život pak byl nesmiřitelným kritikem římskokatolické církve, připomenu jeho větu:

Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě. 1. Nic jim nedávat! 2. Nic jim nevěřit! Pak je s nimi lehko.

V roce 1846 se Havlíček stal redaktorem Pražských novin, také pravidelně přispíval do satirické přílohy časopisu Česká včela.

V revolučním roce 1848 odešel z Pražských novin a za pomoci movitějších přátel založil své vlastní Národní listy, první deník v českých zemích.

Havlíčkovy Národní listy se záhy staly velmi oblíbenými novinami, také pro jejich protivládní zaměření. Proto také v červnu 1849 pražské vojenské velitelství noviny zakázalo. Havlíček hledal místo, kde by mohl ve své novinářské činnosti pokračovat a našel jej v Kutné Hoře, kde v roce 1850 začal vydávat časopis Slovan, prakticky ve stejném protivládním duchu. Úřady se mu snažily jeho snahu všemožně komplikovat, Havlíček byl sledován, noviny zabavovány, podrobován pravidelným domovním prohlídkám, takže Havlíček počátkem roku 1851 vydávání novin sám zastavil a vrátil se i s rodinou do Německého Brodu.

S pomocí bratra se rozhodl věnovat hospodářství a své rodině. Přesto ještě vydal knižně soubor svých nejlepších starších článků pod názvem Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej knih byl velmi rychle úřady zakázán, přesto se prodalo více, než 4 tisíce svazků.

Karel Havlíček sice nepředpokládal, že mu rakouské mocnářství dá pokoj, ale tvrdost úředního zásahu i jej překvapila. V prosinci 1851 ve 3 hodiny ráno vzbudila Havlíčka policie a neprodleně jej eskortovala do tyrolského Brixenu. Teprve po několika měsících za Havlíčkem mohla přijet i manželka s dcerou.

Nutno říci, že Havlíček v Brixenu nouzí určitě netrpěl, rakouská vláda mu v pravidelných splátkách vyplácela 500 Zl. ročně, to byl tehdy velmi dobrý plat. Ale spisovatele trápilo hlavně odloučení od českých přátel, pravidelný policejní dozor, a důsledná kontrola korespondence. Na druhou stranu ale Havlíčkovi i jeho ženě velmi prospíval čistý horský vzduch, oba totiž léta trpěli tuberkulózou.

Teprve až spisovatel podepsal protokol, kterým se zavázal nečinit nic proti rakouské vládě, bylo mu dovoleno vrátit se do vlasti. Jeho vyhnanství trvalo takřka 4 roky.

Zde si dovolím připomenout jeho další známý epigram :

Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet, nebo chválit!

Havlíček se vrátil do Německého Brodu v květnu 1855 bez práce a bez peněz, bydlel u své matky.

Teprve doma se dozvěděl, že manželka, která odjela z Brixenu již dříve (v roce 1854), zemřela na tuberkulozu, a jeho dcera žije v Praze u švagrové. Havlíček však měl Prahu policejně zakázanou. Zdrcený Havlíček byl na pokraji svých fyzických i psychických sil, není divu, že se nemoc znovu vrátila. Teprve až bylo úředně potvrzeno, že spisovatel je nevyléčitelně nemocný, bylo mu povoleno vrátit se do Prahy.

Tuberkuloza u něj propukla plnou silou, v červnu 1856 se krátce léčil v lázních Šternberk u Smečna, ale v červenci byl v horečkách převezen do Prahy, kde v bytě svého švagra v nedožitých 35 letech zemřel..

Před smrtí se mu jeho dřívější známí a přátelé vyhýbali, dokonce i noviny odsuzovaly jeho veřejnou činnost, jak je však v českých zemích takřka pravidlem, po smrti se Karel Havlíček stal národním mučedníkem,o čemž svědčí pomníky v řadě měst, jména ulic, náměstí, parků. Národ, který Havlíčkovi za života často nerozuměl, z něj vytvořil modlu, tedy to, co on celý život odsuzoval.

Možná to bude jeden z důvodů, proč je dosti známá jeho literární tvorba, prakticky málokdo se však zajímal o jeho názory na ekonomiku a hospodářské fungování státu. Musím popravdě říct, že jsem byl po přečtení několika jeho článků jako ekonom velmi překvapen.

Karel Havlíček se v množství článků jak v Pražských novinách, tak i Národních listech věnoval s nebývalou erudicí národohospodářským otázkám. Jeho úvahy a názory lze rozdělit na několik oblastí :

  • Svoboda a demokracie jako zdroj blahobytu národa

  • Výhody svobodného obchodu

  • Pojetí a hodnota peněz

  • Fiskální politika a daně

Havlíček vyjadřuje nesmiřitelnost k omezování osobní svobody a nedotknutelnost osobního vlastnictví. Dále : Nikomu nesmí být upírána možnost podnikání, ovšem podnikání čestného, bez státní regulace a zneužívání státu ke svému zisku na škodu druhých.

Kéž by to platilo i v dnešní době regulací, dotací a státní pomoci jen některým vyvoleným.

K dalšímu bodu Havlíček uvádí, že stavebním kamenem bohatství národa je svobodná výroba a obchod, ovšem také politická svoboda a jakékoliv její omezování je národu na škodu. Na příkladu tehdejších Spojených států amerických popisuje zdroj jejich růstu a blahobytu :

Každý pracuje pro sebe, nikdo jiný neděli se s ním o výtěžek jeho přičinění, každý si vyhledává živnosti, k jakým schopnosti a chuť cítí, žádný zákon ani úřady jej v tom neomezují, každá schopnost je tam vážena a nikdo se za práci nestydí.

Havlíček ve svých článcích odsuzoval podnikatele, kteří se chovají nečestně, nazýval je „ peněžní aristokracií, patřili k ní bankéři, továrníci a velkoobchodníci, kteří, jako každá aristokracie

zneužívají státní moci a zákonů ke svému zisku“.

Dále jmenoval ekonomické podmínky pro růst a bohatství státu :

Štěstí a bohatství země a národu nezávisí tedy od toho, jak mnoho se z ciziny kupuje a jak mnoho tam zase prodává, hlavní výminky štěstí a bohatství země jsou předně, aby se více vydělalo, než se spotřebuje, a za druhé, aby se mnoho vydělalo a hodně mnoho spotřebovalo.

Dnešní mluvou řečeno – důležitý je růst produktu a domácí spotřeby. Havlíček tuto ekonomickou podmínku vyjádřil jasněji, každý čtenář jeho novin tomu snadno rozuměl, naše „vzdělaná společnost“ má v oblibě krátká sdělení, která ovšem zdaleka nejsou tak k pochopení, jako věty Havlíčkovy.

Inu doba se mění, řeč také, ale lidé a problémy, jak dnes vidíme, se příliš nemění.

I k penězům napsal Havlíček pár pěkných článků, dnes by se řeklo vědecky-populárních. V jeho době lidé příliš nevěřili papírovým penězům – bankovkám, Havlíček tehdy jasně popsal a vysvětlil funkci peněz, rakouské mocnářství by mu za tuto osvětu mělo spíše poděkovat, je však velmi pravděpodobné, že státní cenzura se zaměřovala na články politické a tak velmi chytré a fundované povídání o ekonomických záležitostech jí uniklo.

V závěru bych ještě rád něco řekl o Havlíčkových názorech na daně. I zde se můžeme mnohému přiučit.

Jak tedy Havlíček definoval daň :

Výlohy, které k dobrému prospěchu celého národu se státi musí, musí také národ zaplatiti. Ta část na tyto výlohy, která na každého občana podle spravedlivého a slušného rozvržení vypadne, nazývá se daň.

Všimněte si – k dobrému prospěchu celého národu, a jak dnes vypadá náš daňový systém? Je zde nějaké spravedlivé a slušné rozvržení?

Není nijak překvapivé, že Havlíček nepodlehl primitivnímu liberalismu, že daně mají být co nejnižší:

Daně tedy v rozumném a užitečném smyslu, jsou příplatkem občanů na veřejné a potřebné výlohy státu. Potřebné výlohy státu nemohou však být jiné, než bez kterých by občanům buď škoda povstala, neb z kterých patrný užitek mají. Z toho zde právě řečeného vysvítá, že malé daně nejsou vždy štěstím pro občana a že velké daně nejsou vždy neštěstí.

Tak mám dojem, že náš ministr financí (ale spíše celá vláda) by si měl Havlíčkovy myšlenky několikrát přečíst, zamyslet se nad nimi a pak konat opravdu k dobrému prospěchu celého národu. Ale to je opravdu pouze zbožné přání, či krásný sen, z kterého se znovu probudím do současného světa, kde nikdo nikomu nevěří a slovo národ už také nikomu nic neříká.

Karel Mičánek

Autor: KM, foto: JF a web